Redakce

Lukáš Dubský

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (1136)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 23.10.2016)
Frank V. není divácky úplně snadno přístupnou inscenací, jelikož Dürrenmattův pohled na svět převrací hodnoty a nedává možnost ztotožnit se s jakoukoliv z postav. Stáří této Dürrenmattově hře nijak neuškodilo, cynický pohled na svět se dnes jen prohloubil. Mikrosvět bankovní instituce byl pro autora jen odrazovým můstkem k obecné výpovědi o společnosti, kterou ovládají peníze a kde dobro je čímsi vzdáleným až pohádkově nedosažitelným. Burešová vede herce k grotesnímu pojetí postav (podobně jako ve Všemocném panu Krottovi). Nejelpší jsou J. Mazák, I. Ondříček a M. Isteník.
(zadáno: 21.10.2016)
Léty prověřená dramatizace H. Burešové nedošla v Ostravě stoprocentního naplnění. Sympatické je, že veškerou hudbu obstarávají samotní herci, někdy však narážejí na své pěvecké limity. Problémem jsou tentokrát nevyrovnané herecké výkony - k těm lepším patří L. Melník, P. Gajdošíková či K. Krejčí, N. Lichý v protiúkolu Krhounka zvláštně podehrává, naopak třeba M. Čapková dost výrazně přehrává. Stylová jednotnost hereckým výkonům chybí. Objevují se tu některé dobré režijní nápady (Spejbl s Hurvínkem), ale inscenaci se nepodařilo zachytit spodní proudy související s předválečnou dobou vzniku.
(zadáno: 18.10.2016)
65%. Inscenace je varováním o konformitě člověka, o tom, že hranice, čemu se je schopen a ochoten přizpůsobit, mohou být neustále posouvány. Diváci se díky scénickému řešení stávají účastníky slavnosti a mohou přemýšlet, zda i jejich poslušné přecházení mezi sály není znakem konformismu. Zároveň je ovšem inscenace dost akademická a odtažitá, diváky může zasáhnout spíše v intelektuální rovině, k té emocionální se nepropracuje. Více viz blog (více v článku na blogu)
(zadáno: 17.10.2016)
Režisér Kracik přetavil Othella ve srozumitelný příběh o velké lásce. Inscenace nemá výraznější tematické akcenty či aktuální přesahy, jakkoliv by se v této hře daly nalézt. Režisér Othella pojal jako psychologické drama, soustředí se především na charaktery postav.
Celý příběh je podán bez nějakého ironického odstupu, vládne mu tísnivá atmosféra. Othello M.Němce není autoritativní vůdce, schází mu sebejistota, trpí pocity méněcennosti, a tak lehce podlehne Jagovým intrikám. L.Špiner vykreslil Jaga hodně živelně, je to rasista a šovinista, což ostatní přehlíží a umožní tak tragické finále.
(zadáno: 4.10.2016)
Inscenace nemá žádnou výraznější dějovou linii, je to spíše mozaika scén ze života jednoho puberťáka. To všechno je zabalené 
do dobových reálií, se kterými si tvůrci docela vyhráli. Hru navíc rámuje spor herců o to, jestli člověka víc ovlivňuje genetika nebo výchova. Tato dějová linie působí trochu zbytečně a má za následek pomalejší rozjezd představení. Vrcholem inscenace je naopak povedené muzikálové číslo parodující oblibu filmového hitu Pomáda. Potěší také výkony všech čtyř herců, na kterých je vidět, že je inscenace baví a střídání rolí si užívají.
(zadáno: 17.9.2016)
Kvalitní hra, která ukazuje, co se stane, když odhodíme masku civilizovanosti a dáme průchod emocím. Vtipně napsané dialogy nechávají poměrně dlouho dřímat základní konflikt pod povrchem, aby nakonec jeho síla rozložila všechny jednající postavy. Nejlepší herecké výkony předvádějí J.Dulava a M.Pleštilová, I.Chýlková místy trochu přehrává.
(zadáno: 24.6.2016)
Zajímavý text kombinující horské pověsti s chladným severským dramatem (ačkoliv autor je Švýcar). Povedla se scéna Mariany Kuchařové, která dobře symbolizuje rozpad jedné venkovské rodiny, která se musí vyrovnávat s nedávnou tragédií. Lepší je první polovina, ve druhé už režisérka Barbara Herz zahlcuje inscenaci ornamenty, jako jsou králičí masky nebo časté, ale nepříliš přínosné projekce. Hodně povedený výkon předvádí v hlavní roli Erika Stárková. (více v článku na blogu)
(zadáno: 23.6.2016)
Zbojnický muzikál využívá prvků lidového divadla a za téma si bere mýtické ztvárnění skutečné historické postavy Juraje Jánošíka. Nikdy jsem tomuhle kousku nepřišel na chuť - hudebně je to celkem zajímavé, ale libreto mi vždycky přišlo nudné. Zlínská inscenace je naštěstí dost živá a bujará, aby tuto nudu přehlušila. Soubor je hudebně dobře disponovaný, takže se dočkáte nejen hry na kytaru, ale třeba i na cimbál či ukulele. Hraje se s velkým nasazením (skvělý je T. David), bohatou choreografií na jednoduché dřevěné scéně. Pokud už tahle hra musí být uváděna, pak aspoň v podobě jako ve Zlíně. (více v článku na blogu)
(zadáno: 22.6.2016)
Dobře napsaná hra, která se zabývá složitou otázkou viny. V jedné vězeňské cele se schází pětice žen, která má společné to, že se snažila nějakým způsobem přežít druhou světovou válku v českých zemích. A je jedno, jestli v pozici prominentní filmové hvězdy, pronásledované účastnice odboje nebo židovské zajatkyně ve vyhlazovacím táboře. Každá si nějakým způsobem zadala s nacistickým režimem a vykloubená "spravedlnost" vítězů jim to po skončení války dává sežrat. Pro mě asi nejzajímavější výkon předvádí E. Josefíková v úloze odbojářky Hany Krupkové. Úplně mi nesedělo pojetí postavy Lídy Baarové.
(zadáno: 21.6.2016)
Velmi povedený návrat k formě text-appealu. Vtipné písně Skoumala a Vodňanského nestárnou, zde se navíc dobře kloubí s poezií Jana Borny, která se vyznačuje nevtíravým humorem, ale i vážnějšími hořkosměšnými podtóny. Celé představení je velmi hravé a poetické, člověk opět musí obdivovat muzikálnost hereckého souboru DvD. Asi hlavní zásluhu na tom, že se člověk během večera nemá šanci začít nudit, má Miroslav Hanuš, který dokáže jednotlivé výstupy vtipně propojit do souznějícího celku a báječně také reaguje na dění v publiku. Jako oddechovka je to mnohem lepší volba než nějaká řachanda.
(zadáno: 20.6.2016)
Inscenace, která není o antisemitismu, ale o přehnané politické korektnosti, která neumožňuje vyjádřit názor, který není v souladu s převládajícim veřejným míněním. Milan Kňažko má složitou úlohu. Na jevišti je zcela sám, hra připomíná spíš volně plynoucí debatu. Veškerou diváckou pozornost musí herec udržet jen za pomoci slov a tónu hlasu. Jeho projev je autentický, civilní, skutečně působí dojmem, že přišel za diváky, aby obhájil roli, ve které ho před pár minutami viděli vystupovat. Zábavné jsou občasné průpovídky odkazující na hereckou ješitnost pronášené jakoby mimochodem. (více v článku na blogu)
(zadáno: 19.6.2016)
Podobně jako u Hamletů a Požitkářů je Posedlost volným pásmem scének, tentokrát na téma lásky v jejích různých podobách. Některé scény se skutečně povedly a dokázaly být nesmírně vtipné (darovaná kytka), ale i dost mrazivé (J.Vyorálek platící za každé objetí). Tradičně skvělá je dvoupatrová scéna M. Cpina a daří se i výběr hudby. Herecky slušné, tradičně skvělí Plodková a Vyorálek, v Posedlosti se mi hodně líbili i König a Kubátová. Je to zkrátka inscenace, která ničím moc nepřekvapí, ale přesto divák odchází spokojený.
(zadáno: 12.6.2016)
Inscenace, která naplno využívá možností exteriérové scény pod Kunětickou horou - výborná je magická zahrada s oživlými sochami i bohaté kostýmy. Režisér P. Novotný zdařile mixuje napětí, humor i dojemné chvilky. J. Láska dokáže pouze hlasem a řečí těla rozehrát postupnou proměnu a polidštění postavy Zvířete. V. Macková hraje Krásku nesentimentálně, což ale nijak neumenšuje její city k otci či tajemnému pánovi zahrady. Dobrý byl nápad ztvárnit rozmluvy Zvířete se zrcadlem obsazením L. Špinera do role alter ega hlavního hrdiny. Snad jen písně M. Hrůzy působí jakoby patřily do jiné inscenace.
(zadáno: 11.6.2016)
Svojtka sází především na pečlivé prokreslení charakterů jednotlivých postav. V tom mu hodně pomáhají i představitelé hlavních rolí - především V. Fridrich jako žárlivostí sžíraný Vojnickij a A. Procházka coby světácký doktor Astrov. Serebrjakov je v podání Z. Dolanského spíš starým a nemocným mužem než Vojnického konkurentem. Inscenaci se podařilo na jeviště přenést posmutnělou atmosféru, ve které všichni žijí v přeludu a tak nějak z povinnosti, ale nevyhýbá se ani humorným momentům. Velmi pěkná je podzimně laděná scéna J. Milfajta.
(zadáno: 3.6.2016)
Hlavním kladem je melodická Presgurvicova hudba, která kromě tklivých árií obsahuje i skutečné hity (Verona, Jsme v tom až po bradu). Povedlo se i přebásnění J. Fischera. Ústřední milostný pár je trochu upozaděn, takže diváka asi nejvíce zaujmou pěvecké výkony herců ve vedlejších rolí - nejlepší byli T. Savka, I. Marešová a M. Šemík (ten bohužel byl výrazně lepší pěvecky než herecky). Režisér L. Vaculík klade velký důraz na taneční stránku muzikálu, kostýmně je vše laděno do dvou barev - červená Kapuletů a modra Monteků. (více v článku na blogu)
(zadáno: 29.5.2016)
Unisex je fantaskní road movie s trochu orwellovskými rysy, která kombinuje melancholii s humorem. Zásadní výpovědní hodnotu má dějová linka s Komisaři, která varuje před nebezpečím nové totality v Evropě. Společnost se tak mocně obává o svou bezpečnost, že stvoří umělé bytosti, jež jsou schopné rozpoznat zločin dřív, než k němu dojde. Unisex je navíc velmi atraktivní na pohled, ovšem divák očekávající logický a přehledný příběh, bude nejspíš zklamán. Po skončení představení bude totiž jistě odcházet s více otázkami, než na kolik jich může dostat odpovědi.
(zadáno: 26.5.2016)
Chladná a strohá scéna, které vévodí bílý mobiliář, kontrastuje s křiklavě barevnými kostýmy J. Prekové. Ibsenovu hru Nebeský krátil, ale podařilo se mu zachovat to, co je v ní dnes aktuální. Nezajímá ho tak ani ženská emancipace, ale spíš ukazuje Hedu jako člověka chyceného v kleci stereotypnosti života. Hlavní hrdinka se obtížně srovnává s rolí, která je jí společností vnucována. Kromě bezútěšnosti předlohy přináší inscenace i výrazný groteskní škleb, který dokáží herci velmi dobře vyjádřit. Přidané citáty z Bondyho a Junga jsou celkem zbytečné, do hry příliš nezapadají.
(zadáno: 20.5.2016)
Základem zůstává fantaskní příběh s faustovskými motivy, ale autoři projevují velkou snahu říci také něco o naší současnosti, takže starou dětskou knížku výrazně aktualizují. Hudebně to není špatné, příliš se ale nepovedlo přebásnění - texty jsou dost kostrbaté. Z herců tentokrát vyčnívá V. Matušovová, jejíž znělý hlas ční nad všemi ostatními. Trochu sporné je zařazení Prodaného smíchu na dramplán letošní sezony, jelikož se hodně podobá jukebox muzikálu Johnny Blue, který měl premiéru v minulém roce.
(zadáno: 13.5.2016)
Působivá procházka životem Charlieho Chaplina, které by pomohlo drobné krácení. Mnoho scén je stylizovaných jako němá groteska, komické scény se prolínají s vážnými. Hlavní zásluhu na úspěchu inscenace má M. Ruml v titulní roli - Chaplinova gesta, chůzi, mimiku má přesně odpozorované. Netvoří ale jen nějakou kopii, ale plnokrevnou postavu se všemi klady a zápory. Za zmínku stojí i P. Bucháček jako saturninovský sluha Henry, který dokáže báječně pointovat jednotlivé scény. Jediné, co jsem příliš nepochopil, byl výběr hudby. Proč podbarvovat scény z 20. let hudbou Beatles?
(zadáno: 10.5.2016)
65%. Pro diváka je ideální mít alespoň základní přehled o Dostojevského předloze, jelikož inscenace je dějově roztříštěná. Čičvák má trochu sklony k režijnímu exhibicionismu, takže je tady řada scén, k nimž je obtížné nalézt klíč. Některé rekvizity pak působí i trochu samoúčelně, naturalismus a nahota mi naopak nevadily. Do logického celku se jednotlivé scény neskládají, přesto je to zábavné a navíc se daří budovat nihilistickou atmosféru podtrhující významné mlčení Boha ve světě, kde "hřích je to jediné, co v životě stojí za to". Kukura je jako starý Karamazov nevyzpytatelným protivníkem. (více v článku na blogu)
(zadáno: 4.5.2016)
Největším přínosem Deákovy inscenace je zajímavé pojetí hlavní postavy, ve které Igor Bareš prokázal cit pro tragikomické hrdiny. Jeho Stockmann bojuje především sám se sebou, postupně se stává nebzepečný sobě i svým blízkým. Celkem dobře se s rolemi vypořádali i I.Řezáč a O. Vlach, poněkud nešťastné je pojetí novinářů Billinga a Hovstada. Nepovedla se důležitá scéna veřejného shromáždění, opilecké výlevy vyznívaly trapně. Vinohradská inscenace hodně akcentuje zkorumpovanost partajní politiky, což pochopitelně v publiku rezonuje. Oproti tomu přidané vulgarismy jsou v podstatě zbytečné.
(zadáno: 3.5.2016)
Dobře napsaná hra, která zkoumá obtížnou otázku viny ve vypjatých časech. Je Leni fašistka, která "nahnala" lidi do náruče Hitlera, nebo jen zdatná filmařka, kterou zajímala jen estetická kvalita jejího díla a nikoliv kontext doby? Inscenace na tyto otázky nedává jasnou odpověď, divák si musí názor udělat sám. Velkou hereckou příležitost využila V. Cibulková beze zbytku, za zmínku ale stojí také malá (ale výrazná) role D. Syslové.
(zadáno: 2.5.2016)
Hravé představení, které je výrazně cíleno na děti, ale pobaví i dospělé. Navíc to není žádná "výchovná nuda" - na jevišti se kouří, mluví sprostě, inscenační úprava vnáší do Poláčkova příběhu známé písně s novými texty (třeba Znám jednu dívku z Prodané nevěsty).
(zadáno: 27.4.2016)
Samotný koncept se mi celkem líbil, jakkoliv je to jen takové pohrávání si s žánrovými motivy a klišé bez nějakých spodních proudů a konotací. Možná to bude tím, že mám rád lynchovské detektivky, kde neexistuje jedna pravda a divák si skládá příběh zcela sám, bez pořádných indicií. Kámen úrazu této inscenace tkví v tom, že režisérka neodhadla limity zvoleného konceptu. Inscenace tak je minimálně o půl hodiny delší, než by měla být. Herecky je to celkem povedené, zaujmou hlavně D.Matásek, E.Salzmannová a P.Vančura. Líbila se mi i hyperrealistická scéna A.Šilara. (více v článku na blogu)
(zadáno: 25.4.2016)
Režisér M.Tyc se chtěl na hru podívat dnešním pohledem a vytáhnout z ní absurdnost a grotesknost situací. To se mu dařilo na začátku, pak inscenace zbytečně zvážní. Hra je hodně spjatá s dobou svého vzniku, řekl bych, že Evropa má dnes trochu jiné problémy, než charismatické diktátory a vlastenecké války. Nejaktuálněji tak působí připomínka stádního principu a pasivity "obyčejných" lidí. Ideálním představitelem Galéna je M.Němec, který dokáže Galénovu nejistotu vystihnout drobnými gesty i jemným zadrháváním v řeči. Povedla se hudba, místy dost podivné jsou ovšem kostýmy (Krüg, Novinářka).