Redakce

Lukáš Dubský

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (1140)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 1.2.2017)
65%. Monodramata moc nemusím, ale tohle je chytře napsané a Vaculíková je i talentovaná herečka, která diváka nenechá, aby se začal nudit. Příjemně strávená hodinka, na kterou mi ovšem nezůstane žádná výraznější vzpomínka.
(zadáno: 27.1.2017)
V Brně přidali k Saturninovi dobové swingové šlágry. Nejsilnější je inscenace tam, kde využívá Jirotkova ironického, ale laskavého slovního humoru. Výborný je M. Siničák v hlavní roli, který má cit pro suchý anglický humor a zároveň předvádí na jevišti takřka akrobatické kousky. Z ostatních nejvíce zaujme Z. Dvořák jako svérázný Dědeček. Inscenace by si zasloužila výraznější dramaturgické zásahy, tříhodinová stopáž je přepálená. 65%
(zadáno: 26.1.2017)
65%. Hra může na první pohled působit obhrouble, faktem ovšem je, že se jedná o celkem chytrou a hodně hořkou komedii, která za zdánlivě absurdním mindrákem skrývá všechny možné bolesti světa - osamělost, strach z neúspěchu, neschopnost vyrovnat se s vlastním životem atd. Herecky nejzajímavější mi přišel R. Valenta. Neobvyklá terapeutická skupina je originální nápad, trochu mi ale vadilo, že se jednotlivé motivy postupně začínají opakovat a inscenaci s přibývajícím časem trochu dochází dech.
(zadáno: 26.1.2017)
Mě tenhle shakespearovský komprimát zkrátka baví. Budějovická inscenace vychází z úpravy J. Borny, v lecčems se ovšem od inscenace v Dlouhé liší. Humor inscenace je spíše jednoduchý, často útočící na divákovu první signální. Naprosto zásadní je proto schopnost herců gradovat jednotlivé situace a zároveň udržet míru, aby se z představení nestala estráda. To se v JDČB povedlo - všichni tři herci prokazují velký cit pro žánr stand-up comedy, jdou jim i improvizace a interakce s publikem. Ne všechny skeče mají srovnatelnou kvalitu, ale výsledek je opravdu povedený.
(zadáno: 25.1.2017)
Zápletka je celkem originální a disponuje překvapivými zvraty. S dialogy už je to poněkud horší, komedie působí již trochu zastarale (což je docela paradox, když ji Boleslav uvádí v české premiéře). Režie Z. Bartoše pak hře příliš nepomohla, hlavně v první části totiž inscenaci zoufale schází tempo.
(zadáno: 24.1.2017)
Pojmout vážné téma o komunistické perzekuci skautského hnutí jako ulítlý béčkový horor je originální a možná až překvapivě funkční nápad. Na první pohled to vypadá, že Dianiška s Fričem jen vrší na sebe surreálné a celkem kontroverzní scény. Ze vší té grotesknosti se ale vyloupnou hrůzy páchané ve jménu "budování socialismu" v 50. letech. To, že se část skautského hnutí proti inscenaci tak ostře vymezila, ukazuje na absolutní nepochopení toho, co chtěli tvůrci říct. Herecky povedené, přičemž vyniká hlavně T. Dočkalová. Místy trochu moc ukřičené, ale pobaví narážky na slavné filmové horory.
(zadáno: 23.1.2017)
Nicholsova hra by vlastně byla spíš banální historkou, ozvláštňují ji ale alter ega hlavních hrdinů, která promlouvají hlasem jejich svědomí. Dochází tak často k vtipným rozporům mezi tím, co si stárnoucí manželé myslí a co ve skutečnosti říkají. Režisérka Lída Engelová netlačila na pilu a vedla herce k jemnému pointování suchého anglického humoru. Z herecké sestavy se pak jednoznačně nejlépe daří Daně Syslové.
(zadáno: 15.1.2017)
55%. Klasická situační komedie, která ničím nepřekvapí, ale ani neurazí. V některých situacích by mohli herci poněkud méně přehrávat, ale v rámci agenturních představení docela slušná inscenace. Z herců nejvíce bavili L.Vaculík, F.Tomsa a Z.Pantůček v roli asistenta Pippeta.
(zadáno: 11.1.2017)
Inscenaci hrají v Dlouhé v komorní úpravě. Je zajímavé a zároveň děsivé, jak aktuální dnes Hovory na útěku jsou. Brecht je přitom napsal v roce 1941, kdy druhá světová válka převrátila naruby veškeré hodnoty evropské civilizace. Přesto to vypadá, že některé pasáže napsal na míru současné situaci (a nejde jen o téma migrace). V intelektuálně hravých rozhovorech M. Kopečného a M. Hanuše cítíme skepsi ze světa, kde už myšlení není ctností. K těmto filozofickým dialogům tvoří zdařilý kontrapunkt kabaretní složka - v písních Tiger Lillies se mísí černý humor, ironie, ale i smutek a beznaděj.
(zadáno: 8.1.2017)
Dramaturgicky zajímavá volba. Larry David dokáže napsat krátké, dobře pointované dialogy, nebojí se ani trochu nekorektních vtipů. Na druhou stranu je na hře také poznat, že je autor zvyklý psát především pro sebe - počet jednajících postav je trochu nezvládnutý, a tak někteří herci nemají moc co hrát. To neplatí pro V. Skálu, který dokázal hlavního hrdinu Normana podat přesně a s citem pro pointování jednotlivých vtipů. Tradičně zaujme také Z. Herfortová. Více viz blog (více v článku na blogu)
(zadáno: 20.12.2016)
Výtvarně působivá inscenace, hodně se mi líbila i práce s hudbou (hlavně ten Šostakovič!). Zajímavé pojetí postavy Oněgina J.Hánou - Oněgin je od počátku přesycený člověk, ale není to bavící se dandy, ale životem otrávený muž. Daří se i P.Tenorové, jejíž Taťána není naivní vesnickou dívkou, jen si neví se svými city rady. V pozdějších fázích z ní čiší chladná krása, ledovou masku prolomí jen při jednom vroucím polibku. Trochu záhadou mi zůstává pojetí Zareckého (M.Kačmarčík) jako démonického dirigenta veškerého dění. Ne všem hercům šel ale veršovaný text tak dobře jako ústřední dvojici.
(zadáno: 18.12.2016)
Mayenburgův text disponuje svižnými a dobře pointovanými dialogy, zároveň ale také s chirurgickou přesností obnažuje některé problémy dnešní doby, i když neřeší tak výrazné téma jako třeba Mučedník. Režisér Šiktanc odvedl dobrou práci především při vedení herců. Asi nejzajímavější je P. Janečková jako lehce afektovaná i břitce sarkastická Vilma. L. Špiner - netradičně obsazen do role nevýrazného Michaela - odvádí jeden ze svých nejlepších výkonů posledních let. Pointa je možná překvapivá, ale souzní s celým příběhem a je povedenou tragikomickou tečkou.
(zadáno: 15.12.2016)
Nezáživná inscenace. Problém je už v samotném textu, který není příliš zdařilý, vykreslit složitou osobnost Boženy Němcové se moc nedaří. Vyskytují se tam sice náznaky jemného, inteligentního humoru, není jich ale bohužel příliš mnoho. Režisér Pácl pak inscenaci příliš nepomohl, když obtížný text ještě zatížil ornamenty, jako jsou visící židle. Na inscenaci má smysl zajít kvůli hereckým výkonům - daří se hlavně M. Borové a L. Žáčkové, na malé ploše zaujmou také J. Boušková či G. Mikulková
(zadáno: 14.12.2016)
Inscenace je výrazně stylizovaná a to jak herecky, tak výpravou. Pohled na jednu z nejdůležitějších událostí soudobých českých dějin je groteskně mrazivý a hra má svůj potenciál. Bohužel se ale Kohout inspiroval především ranými historickými dramaty W. Shakespeara, které se vyznačovaly velkým počtem postav a spletitými vztahy mezi nimi.Hlavní postava však Vítěznému únoru chybí. Zajímavě načrtnuté jsou třeba osudy Jana Masaryka nebo prezidenta Beneše, většina ostatních postav ovšem inscenací jen letmo projde a nezanechá výraznější dojem. (více v článku na blogu)
(zadáno: 11.12.2016)
65%. Myslím, že diváci se u této inscenace rozdělí na dvě skupiny - budou Fričova Krále Ubu buď nesnášet, nebo milovat. Proto je možná moje lehce nadprůměrné hodnocení nesmyslné, ale během sledování této produkce jsem skutečně osciloval od velkého nadšení k nevěřícnému kroucení hlavou. Ale i přes rozporuplné pocity říkám - více takových inscenací s jasně formulovaným názorem a jdoucím divákům proti srsti! Více viz blog (více v článku na blogu)
(zadáno: 11.12.2016)
Přes drobné problémy v tempu je Spalovač mrtvol podařená inscenace. N. Lichý je pro roli pana Kopfrkingla ideálním představitelem. Vnějškově možná působí podobně jako R. Hrušínský ve slavném Herzově filmu, vnitřní vývoj jeho postavy je ale jiný. Více viz blog (více v článku na blogu)
(zadáno: 10.12.2016)
Dramatizace se bohužel nedokázala dostatečně poprat s literárností předlohy, a tak je především první polovina inscenace dost nudná. Baví I.Dejmal, který s přehledem zvládá velké množství menších rolí. Více viz blog (více v článku na blogu)
(zadáno: 10.12.2016)
Mayenburgova hra Mučedník zpracovává aktuální téma náboženského fanatismu. Inscenace NDM je velmi silná hlavně herecky. R. Finta působivě ztvárňuje "narušeného" Benjamina, který od starostí běžného teenagera utíká k biblickým podobenstvím, z nichž si bere ty, které nejvíce nekonvenují se současnou západní společností. Mnohem nenápadněji buduje svoji postavu L. Končoková (učitelka Rothová), která se vlastně stává fanatičkou z donucení. Více viz blog (více v článku na blogu)
(zadáno: 10.12.2016)
Vianova hra mísí prvky absurdního divadla s poetickým jazykem plným metafor. Tříčlenná rodina se služkou neustále utíká před tajemným Hlukem. Nikdo neví, co se může stát, ale útěk je lepší než vyčkávání na krutý osud. Vize apokalyptického světa je hmatatelná v podařené výpravě, jejímž autorem je Milan David. Rodina se před nebezpečím stěhuje do stále menších bytů, postupuje domem směrem nahoru. Co se ale stane, až schody už nepovedou dál? Takovou otázku začne klást dcera (Z.Truplová), která jediná si pamatuje, jaké to bylo, když rodina žila v luxusním šestipokojovém bytě. Více viz blog (více v článku na blogu)
(zadáno: 10.12.2016)
55%. Lukáš Melník je v úloze titulního "hrdiny" výborný. Přirozený, místy až sympatický, s velkým darem přemlouvat ostatní. Ke slabinám inscenace patří její vizuální stránka - kostýmy postav jsou vzájemně natolik zaměnitelné, že divák neznalý předlohy bude s orientací v ději docela problémy. I přes jisté nedostatky je bezručovská verze ukázkou slušné práce se Shakespearovým textem, aktuální podtóny této hry se v podivné výpravě naštěstí neztrácí. Více viz blog (více v článku na blogu)
(zadáno: 10.12.2016)
75%. První, co na inscenaci zaujme, je efektní scéna Karla Čapka v podobě se stupňovitého ochozu fotbalového stadionu. Režisér Mikoláš Tyc dokázal ve hře z 18. století nalézt zcela současné motivy. Hlavně von Walter stoupající na vrchol politické kariéry přes mrtvoly je v chladném podání Jana Vlase přesným obrazem dnešního ambicemi zaslepeného člověka. Nejtěžší to mají představitelé ústředního páru Milan Cimerák a Pavla Gajdošíková. Jejich postavy nejvíce zastaraly a dávají znát preromantický původ Schillerova dramatu. Více viz blog (více v článku na blogu)
(zadáno: 10.12.2016)
Inscenace je koncipována jako psychoterapeutické sezení skupinky bývalých vrcholných manažerů, kteří se nečekaně ocitli na dlažbě. Všichni herci jsou neustále na jevišti, což vyžaduje vytrénovanou souhru celého kolektivu. S tím ovšem v Aréně problém nemají. Okamžiky čisté komiky se v inscenaci střídají s mrazivějšími momenty, které diváka nutí uvažovat o hodnotovém žebříčku dnešní, na výkon orientované společnosti. Drobné problémy má ostravská verze s temporytmem ve druhé části představení. Více viz blog (více v článku na blogu)
(zadáno: 9.12.2016)
Základem ostravské inscenace Divoké kachny je propracovaná psychologie postav. Jako téma se celou inscenací prolíná varování před fanatickým lpěním na ideálech. Svoboda člověka dozvědět se pravdu nemusí být vždy tou nejlepší variantou, zvlášť v prostředí, které je do morku kostí otrávené lží. J. Kaluža je jako Hjalmar trochu tyranem, trochu snílkem, který není schopen unést pravdu. Gregers je v podání M. Čapky spíše impulzivním "pravdonošem" než chladně kalkulujícím manipulátorem. Zcela uvěřitelná je pak v roli čtrnáctileté Hedviky Z. Truplová. Více viz blog (více v článku na blogu)
(zadáno: 9.12.2016)
Inscenaci chybí výraznější dějová linka a představení se tak rozpadá do jednotlivých výstupů. Horší ovšem je, že téhle komedii chybí především vtip. Duch Poláčkových literárních děl se na jeviště převést nepodařilo. Více viz blog (více v článku na blogu)