Redakce

Lukáš Dubský

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (1136)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 6.2.2024)
Režisér T.Dianiška rád ohledává pozapomenuté lidské osudy, ve svých inscenacích kombinuje komické tóny s vážnými, Pravomil v tomto ohledu patří k usedlejším kusům. Lehké nedostatky lze najít v tempu, naopak velice povedená je hudební složka a skvělý výkon podává J.Sklenář v roli Karla Vaše, jehož mladistvé promluvy jsou téměř přesnou kopií argumentace dnešní dezinfo scény. Samotný Pravomil je v podání P.Neškudly možná až moc čítankovým hrdinou, závěr jeho života je ale podán zajímavě. Zvířecí metaforu v druhé části sice chápu, přesto jsou scény z gulagu divadelně nejméně přesvědčivou částí.
(zadáno: 24.1.2024)
Muzikál s chytlavými melodiemi a slušným libretem, příběh je na poměry dětských muzikálů dost syrový. Problematické jsou hromadné výstupy rozsáhlé dětské company, jejichž choreografie je poněkud nepřehledná. Povedená je scéna D.Bensona a za zmínku stojí i vydařený český překlad J.Joska. Herecky je nejsilnější M.Holý ve vděčné roli Fagina, A.Gabrišová jako Nancy působí zpočátku trochu nejistě, ale postupně její výkon graduje. R.Radecki jako titulní Oliver působí přirozeně, v herecké stylizaci jsou patrné limity, což je ale vzhledem k nízkému věku pochopitelné. (více v článku na blogu)
(zadáno: 22.1.2024)
65%. Režisér S.Moša pojal Heidi jako nekomplikovanou hudební pohádku, která je velmi vstřícná vůči dětskému divákovi. Opět se podařilo dobře obsadit dětské role, v Brně zkrátka s dětskými herci umí pracovat. Osobně mě nejvíce zaujala G.Čtveráčková jako Klára, z dospělých herců potěší sytým hlasem R.Jícha (byť je na roli dědečka Konráda příliš mladý) a hlavně nesmírně zábavná I.Vaňková roli upjaté guvernantky. Scénické řešení naplňuje pohádkovou koncepci, takže na větší jevištní kouzla zapomeňte. (více v článku na blogu)
(zadáno: 22.1.2024)
75%. Režisérka A.Davidová pojala Vyrypajevovu hru jako vykloubenou grotesku. Na výraznou stylizaci je potřeba si zvyknout, ale nakonec se velice slušně daří sled scén, kde se filozofické promluvy mísí s opileckým drmolením, vzletná slova střídají vulgarismy a humor přechází v zoufalství přetavit do srozumitelného tvaru, který odhaluje lidské touhy, pochyby i osamění. Emocionální vrchol přichází v hromadné scéně, v níž se postavy kloužou po vodou politém jevišti, představení tady však nekončí, ztišený závěr pak už působí jen jako takový dovětek. Palec nahoru za odvahu nasadit takto divácky náročný titul v oblastním divadle.
(zadáno: 20.1.2024)
65%. Chvíli mi trvalo, než jsem přijal režijní koncepci, která Erbenovo dílo umístila na vesnickou pouť někdy v 80. letech minulého století. Parodizující přístup mi přišel velmi svěží třeba v baladách Vodník či Svatební košile, škoda, že se ho nepodařilo udržet i ve druhé půli, která už působila trochu zatěžkaným dojmem. Osobně bych se obešel i bez biblických motivů a poněkud patetického závěrečného obrazu. Oceňuji ale, že se ve Zlíně pokusili přečíst Kytici úplně jinak, než by člověk čekal, a byť mám k inscenaci řadu výhrad, tak jsem se vlastně docela dobře bavil. Herecky mě oslovili hlavně M.Gorská a Z.Lambor.
(zadáno: 20.1.2024)
Hra maďarského autora B.Pintéra se dobře sleduje, jelikož obsahuje zajímavě vystavěné situace, několik výrazných zvratů a funkční dialogy. Mám s ní ovšem problém, pokud se na děj podívám optikou pravděpodobnosti - je totiž dosti vyspekulovaná. Také charaktery postav se mění scénu od scény, což přináší překvapivé pointy, ale i určitou frustraci z toho, že člověk nemá žádný záchytný bod. Režisér P.Lančarič svou inscenaci stylizoval skrze folklorní prvky, nezatěžoval ji psychologizujícím herectvím a vlastně to docela dobře funguje. Hra nabízí velkou řadu motivů, z nichž asi nejvíce vystupuje otázka rasismu.
(zadáno: 8.1.2024)
75%. Atraktivní inscenace, který nabízí kombinaci strašidelné historky s konverzační komedií a vztahovým dramatem. Byť v některých scénách tempo trochu upadá, jisté napětí se daří udržovat po celou dobu představení. Režisér B.Holiček dokázal dobře vybalancovat komediální a hororovou stránku hry. Herecky nejvíce zaujme J.Hájek v roli společensky nemotorného Bena. (více v článku na blogu)
(zadáno: 23.12.2023)
65%. Byť Františákova inscenace působí poněkud rozkolísaně, přináší silné téma s aktuálními přesahy a svou formou se vymyká běžnému repertoáru. Hraje se bez přestávky, přesto dochází k zásadnímu žánrovému zlomu. Zatímco první část z přelomu let 1938 a 1939 je rámována formou kabaretu, druhá půlka datovaná do roku 1989 je sevřenější a přináší zcela odlišnou náladu. Kabaretní rámování není špatný nápad, ale tady působí podivně nekoherentně. Nejsilnějším momentem inscenace je žádost židovské matky (B.Pavlíková), aby Winton zařadil její dceru do své záchranné akce. (více v článku na blogu)
(zadáno: 19.12.2023)
V první polovině se režisér Petr Svojtka zaměřuje na dětství Oty Pavla a především dobu nacistické okupace, kterou spisovatel popsal v úspěšných sbírkách Jak jsem potkal ryby a Smrt krásných srnců. Druhá část se věnuje poválečnému období a postupnému prohlubování psychických problémů hlavní postavy. Přehledně vystavěná inscenace zaujme i hereckou souhrou, nejzajímavější jsou J.Slánský v roli Oty Pavla a J.Š.Hájek coby jeho bonvivánský otec a L.Zbranková jako trpělivá matka.
(zadáno: 4.12.2023)
Stoneova hra upozorňuje na problém lidí, kteří svůj život pojímají jako projekt, jenž je potřeba naplnit. Oproti pražské verzi se režisérka K.Dušková více zaměřila na postupný rozpad osobnosti hlavní hrdinky, svádí k tomu nejspíš i komorní prostor, který Aréna nabízí. K.Janovičová je v hlavní roli vynikající, uvěřitelně buduje charakterový oblouk od sebevědomé a úspěšné ženy v uzlíček nervů. M.Čapka je v roli jejího manžela Johna možná až příliš jednostrunně submisivní.
(zadáno: 4.12.2023)
Marber je mistr svižných dialogů, které s humorem a drsným jazykem popisují, jak problematické je pro milostný čtyřúhelník postav přijímat a udržet si lásku. Milostné výměny se ve druhé části už trochu cyklí, ale silný je závěr. Režisér J.Holec klade důraz na charaktery postav, s nimiž si herci poradili velice dobře, skvěle vychází i jejich vzájemná souhra.
(zadáno: 3.12.2023)
Klasika s jasným výkladem. Režisér P.Gejguš se nenechal zlákat nabízejícím se feministickým uchopením, ale vytvořil rafinovanější dílo zobrazující společnost, v níž se všichni uzavírají do svých bublin a ve své sobeckosti se v mezilidském styku omezují na prosazování svých zájmů a potřeb. K.Janovičová hraje Noru jako ženu, která je pro své pohodlí schopná dlouhá léta tvořit poddajnou ozdobu domácnosti. Svůj život dokáže nahlédnout z perspektivy, až když začne hrozit společenský skandál. P.Panzenberger je jako Helmer slizkým manipulátorem s pasivně agresivním přístupem. Zajímavá výtvarná stránka, občas inscenace trpí lehkou ztrátou tempa.
(zadáno: 1.12.2023)
Modelové drama odehrávající se na tenisovém kurtu během semifinálového zápasu US Open. Dva velice rozdílní tenisté v něm odhalují své životní příběhy, ukazuje se, kolik toho museli profesionálnímu sportu obětovat a že za fasádou úspěšných lidí se často skrývají bolestná trápení v soukromé oblasti. Hlavní devízou inscenace jsou silné herecké výkony, všichni čtyři interpreti se dokáží velmi dobře pohybovat v expresivním rámci, jenž pro hru zvolil režisér J.Pokorný.
(zadáno: 1.11.2023)
Muzikál o letci Janu Kašparovi je divácky velmi vstřícným dílem. Po trochu rozpačitém začátku libreto vypráví životní příběh aviatika s humorem, bez větších překážek dospěje až ke slavnému letu Praha - Pardubice. Hudba O.Brouska se dobře poslouchá, skladatel pardubický soubor nešetřil, písně nejsou pro činoherce jednoduché. Velmi dobrý výkon předvádí v hlavní roli Š.Pospíšil, kterému se dařilo i v pěvecky náročných sólových partech.
(zadáno: 28.10.2023)
Na Ayckbourna neobvykle vážné dílo, nechybí mu jemný anglický humor, ale v základu se jedná o neveselý pohled na lidskou osamělost. Šestice postav se v prostoru potkává i míjí, každý má své problémy, z nichž řada má kořeny v minulosti. Herci dokáží přesně charakterizovat své postavy, jimž ovšem nechávají dráždivá tajemství, jenž si divák může jen domýšlet. Velice podařená je členitá scéna P.Kodedy, která umožní filmové střihy pouhým nasvícením. Místy má inscenace pomalejší tempo, ale vyváží to emocionálně silné momenty, které odhalují zoufalství postav až na dřeň. Dramaturgicky přínosná volba a nečekaný pohled na dílo známého dramatika.
(zadáno: 25.10.2023)
Inscenace nabízí jiný pohled na osobnost P.Juráčka, než jaký zrcadlí jeho vlastní deníky. Vztahové peklo na pár metrech čtverečních zesiluje nucená emigrace. Režisérka A.Klimešová zachycuje komplikované soužití skrze krátké pointované scénky, v nichž se může opřít především o výbornou A.Kubátovou, která diváka uhrane už úvodní monologickou pasáží na forbíně. Juráčkovy excesy živené depresemi a alkoholem jsou zraňující, zůstává jen stín člověka, jemuž byl přisuzován ohromný talent. Různé návštěvy a setkání (P.Landovský, J.Menzel, M.Forman,...), jenž se inscenací prolínají, místy vyznívají trochu do prázdna.
(zadáno: 23.10.2023)
Je až neuvěřitelné, kolik absurdních situací zachycených v této tragigrotesce má reálný základ. Režisér M.Hanuš je ještě patřičně zveličil, aby ukázal obludnost mocenských mechanismů ve stalinistickém Sovětském svazu. Období Stalinovy smrti a následného boje o moc nabízí spoustu pikantních střetů tehdejších politických papalášů, z nichž nejvýrazněji zapůsobí L.Pečenka jako psychopat Berija. Hanuš se nebojí černého humoru, na některých místech mi ovšem přišlo, že už je do představení tlačený za každou cenu (třeba scéna transportu Stalinova těla by neutrpěla, kdyby byla figurína znázorňující mrtvého diktátora přehozena přes kulisy jen jednou).
(zadáno: 19.10.2023)
65%. Inscenace B.Herz je zdivadelněním autentických rozhovorů na téma lásky v široké perspektivě. Řeší se tu tak nejen obtíže spojené s navazováním a udržením partnerských vztahů, ale také domácí násilí, stud z intimity, kapitalizace lásky a podobně. Herecky nejvýraznější je L.Andělová, slušně funguje glosátorská role F.Richtermoce.
(zadáno: 11.10.2023)
Inscenace M.Davida se románem V.Woolfové jen lehce inspiruje, je pro ni odrazovým můstkem k vlastní výpovědi o lásce, umění či kariéře. Klasický děj tu divák nenajde, dobře fungují různé zcizovací efekty či popkulturní odkazy. Zajímavým prvkem jsou i ze záznamu pouštěné osobní postoje herců ke ztvárňovaným tématům. Lehce melancholická atmosféra je prokládána značným množstvím humorných scén.
(zadáno: 28.9.2023)
75%. Jak je v ČK zvykem, Ošklivec je postaven na kvalitním textu a přesné herecké interpretaci. Mayenburg napsal svižné dialogy a za komediální rámec ukryl vážné téma ztráty identity v době, která člověka hodnotí vnějškově a ulpívá na uniformitě. A to v době vzniku hry ještě nebyly v takové oblibě sociální sítě, dnes se tedy zdá ještě aktuálnější. Režisér B.Holiček vede herce k lehké nadsázce (a celá čtveřice v čele s V.Kotkem toho dokáže využít), dobře pointuje jednotlivé situace. Inscenace si tak po většinu času drží dobré tempo, snad jen ke konci se začíná trochu cyklit, ani stupňující se absurdita ale nezamlžuje téma hry.
(zadáno: 18.9.2023)
Je logické, že se Husa na provázku tímto způsobem vyrovnává s kauzou, která před lety hýbala českým divadlem. První část, v níž herci předvádí, co znamená divadelní znak a jaké možnosti interpretace skýtá třeba i tak obyčejné gesto, jako jsou rozpřažené ruce, mě hodně bavila. Ta druhá, v níž divák uslyší reakce na kauzu Frljičovy inscenace Naše násilí a vaše násilí, je poučná, ale pro člověka, který celý případ sledoval, se jedná už jen o opakování známého bez výraznějšího vkladu. Přesto oceňuji nadhled, s jakým J.Havelka hru koncipoval, závěrečný soud tady zůstává čistě na divákovi, který není nijak manipulován.
(zadáno: 18.9.2023)
Chladná, odlidštěná atmosféra, kterou evokuje bílá scéna i eklektická hudba, asi nepřekvapí, nezvyklé je ovšem pojetí postavy Josefa K. J.Kučera ho hraje jako arogantního bankéře, který si dlouho odmítá připustit bezvýchodnost situace, nakonec ale bere spravedlnost do svých rukou. Silný začátek i konec, během řady setkání uprostřed představení ale tempo trochu upadá.
(zadáno: 17.9.2023)
Zdařilá inscenace dvou disidenstkých jednoaktovek - slavné Audience V.Havla a pozapomenuté hry Příjem J.Dienstbiera, která na známější kus dějově navazuje. Nejvíce se povedla první polovina, Havlovu hry dokázali oba herci (M.Polách a T.Váhala) podat s velkým přehledem. Režisér B.Rychlík do celku ještě zakomponoval pásmo s básněmi I.M.Jirouse, které sice V.Helšus interpretuje velmi osobitě, ale přišlo mi, že celkové sdělení spíše ředí.
(zadáno: 15.9.2023)
Tradiční Mikuláškova inscenace se stylizovanými hereckými výkony a některými působivě vystavěnými mizanscénami, jen má člověk dojem, už něco podobného párkrát viděl. Dramatizace A.Petrase sleduje osudy antihrdiny Něchuljudova, který se snaží odčinit hřích z mládí, především je to ale v podání M.Königa člověk, který neví, co s životem. Inscenace otevírá také téma viny a trestu. Může člověk spravedlivě rozhodnout o potrestání druhých, nebo se vždycky bude jednat o pouhou pomstu?
(zadáno: 30.8.2023)
75%. Dobře napsaná hra Y.Rezy se dočkala svižné inscenace P.Hrušky, velmi dobrým nápadem bylo umístit ji do komorního prostoru s diváky na jevišti. Vznikla tak aréna obklopená diváky ze tří stran, v níž probíhají urputné partnerské souboje, jež protagonistům strhávají masku společenských konvencí a odhalují jejich skutečné postoje a motivy. Potěší herecká souhra, ani silné emoce nevyznívají v podání čtveřice herců nepatřičně, nejvíce se mi asi líbila L.Zbranková jako Veronique, která se nejdéle snaží zachovat zdání kulturnosti, ovšem pasivní agresivita v ní bublá od začátku. Více akcentovány jsou komediální tóny, které se daří rozehrávat.