Redakce

Lukáš Dubský

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (1139)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 29.4.2022)
45%. Připadá mi, že režisér V.Morávek už v poslední době vykrádá sám sebe. Weissův text je sice stále aktuální a boj jednotlivce o vlastní svobodu se neustále vrací jako zásadní téma každé epochy. Inscenace ovšem dává od začátku okatě najevo, jak moc velké téma se snaží uchopit. Expresi už pak není kam stupňovat a velice rychle začíná působit dost otravně. Hlavně ve druhé polovině se ale podařilo Morávkovi vystavět i silně působící scény, skvělá je pak Pavlíčkova hudba (zvlášť v podání K.M.Fialové). Jinak je ovšem tenhle opus divácky dost nevstřícný a ve všem tom hemžení se poselství ztrácí.
(zadáno: 14.4.2021)
TV záznam
(zadáno: 11.12.2019)
Procentuální hodnocení je v tomto případě potřeba brát s rezervou, protože Sonety jsou racionálně zcela neuchopitelná inscenace. Záleží na konkrétním divákovi, zda bude emocionálně zasažen. U mě k tomuto zásahu ani v nejmenším nedošlo, s režijní koncepcí SKUTRu jsem se tentokrát bohužel minul velkým obloukem. Po řemeslné stránce je to ale poctivá inscenace, vizuálně je podmanivá, plná nápadů a symbolů, jen ta Shakespearova poezie se tam nějak ztrácí... (více v článku na blogu)
(zadáno: 8.1.2019)
45%. Hra nevyniká dějovostí, její forma je často spíše esejistická. Autorka předestírá obtížné hledání národní identity a relativizuje ikonu české státnosti, za kterou je svatý Václav považován. Největší slabinou Lagronové hry je, že postavám lze jen těžko uvěřit jejich vnitřní motivace. Text je totiž vystavěn na tezovitých promluvách, které mají ambici sdělit něco o povaze českého národa, málokdy ovšem něco říkají o postavách samotných. Následkem toho se v devádesátiminutové inscenaci objevuje až překvapivě velké množství hluchých míst. Herecky zaujmou hlavně Z.Stejskal a A.Palatínusová.
(zadáno: 23.12.2018)
Inscenaci chybí výraznější dramatický oblouk, přitom herci ztvárňují konkrétní postavy z dějin Hradce Králové, takže jejich příběhy by mohly být nosné. Koláž jednotlivých scének na téma válka a vznik Československa by také nemusela být špatná, sráží jí ovšem stylová nekonzistentnost. Za nejlepší považuji vánoční scénu, kde matky se strachem rozdělávají dopisy se jmény padlých, zatímco za scénou zní Tichá noc v němčině.
(zadáno: 27.6.2018)
Tento typ divadla jde zcela mimo mě. Kromě útržků z různých verzích Médeii se na jevišti kreslí, vytváří socha, promítá záznam z termokamery, do toho herci vystřídají spousty bizarních kostýmů. Chvíli deklamují, chvíli jsou jejich výkony civilní (právě tyto okamžiky jsou asi nejsilnější). Má-li vše dohromady nějaký hlubší smysl, netuším. Já byl hodně rád, že mělo představení jen něco málo přes hodinu.
(zadáno: 9.12.2016)
Inscenaci chybí výraznější dějová linka a představení se tak rozpadá do jednotlivých výstupů. Horší ovšem je, že téhle komedii chybí především vtip. Duch Poláčkových literárních děl se na jeviště převést nepodařilo. Více viz blog (více v článku na blogu)
(zadáno: 9.4.2016)
45%. Text kombinuje poněkud surrealistické výjevy s faktografickými informacemi o zakladatelích RAF. Bohužel se obávám, že režie nedokázala ze hry vypíchnout nějaké zásadní téma. Nepodařilo se mi vyvodit, proč právě v této chvíli sledovat vznik a vývoj dávno zaniklé teroristické organizace. K nějakému zobecnění vzniku zla v člověku totiž poslední inscenace souboru Company.cz v Divadle Komedie nedochází. Herecky je to nicméně celkem zdařilé, ve scénografii je patrná snaha o minimalismus, bez extrémně hlasitých výstřelů bych se asi obešel.
(zadáno: 18.3.2016)
Inscenace je společným projektem celého tvůrčího týmu, režisér B.Holiček si ovšem stanovil dost vysoké ambice, které naplnit nedokázal. Evropa je divácky hodně nevstřícnou inscenací, která má velké problémy s temporytmem (neustále průjezdy vlaků a zatmívačky signalizující blížící se bouři představení velmi retardují). Závěr ale nakonec přece jen určitou výpovědní hodnotu má. Odvážný kousek, který se vymyká běžnému repertoáru oblastního divadla. Jen těžko bych ale hledal důvody, proč někomu jeho zhlédnutí doporučit.
(zadáno: 27.11.2015)
Pro mě těžko pochopitelná volba textu. Proč se zrovna u Bezručů rozhodli uvést tuhle spíše podprůměrnou hru, která je navíc uvězněna v "divokých" devadesátých letech? Více viz blog (více v článku na blogu)
(zadáno: 26.11.2015)
Ostravská inscenace se zajímá především o současnost. Nejde tu o dávné viny, ale spíš o společenské klima, které umožnilo eskalaci násilí. Potud vše v pořádku, bohužel realizace je horší. Text hry je dost popisný, jednu dějovou linii tvoří pouze projekce, což výrazně nabourává temporytmus, nadužívání točny... Nakonec příliš nezaujmou ani herecké výkony. Něco ze sdělení, o které se I.Buraj snaží, se však k divákovi přece jen dostane. 45% (více v článku na blogu)
(zadáno: 12.10.2015)
45%. Beckettův text dost připomíná rozhlasovou hru. Bohužel se obávám, že s její statičností lze jen těžko něco dělat, jelikož jedna postava de facto nemluví, druhá zase mluví pořád, ale nemůže se hýbat. Zdena Bittlová se snaží hrát postavu Winnie hodně energicky a hlasitě, ale i to po pár minutách začíná být jednotvárné (ovšem klobouk dolů, jakou porci textu se herečka musela naučit). Témata odcizení v dlouholetém vztahu a stárnutí jsou sice celkem aktuální, ale inscenace k nim nic podstatného neřekne. Možná, že této hře lépe porozumí starší generace diváků, já jsem se nudil.
(zadáno: 29.1.2015)
V Ústí zvolili k obtížně inscenovatelné hře originální přístup. Groteskní stylizace jde hercům dobře (potěší hlavně K.Krejsová a J.Maryško), jen se naskýtá otázka, proč hrát zrovna Zkrocenku, když tvůrci textu příliš nevěří. Většina přidaných komických scén nemá s hrou prakticky nic společného, bylo by je možné umístit takřka do libovolné inscenace. Navíc se kvalitativně pohybují na škále od těch hodně povedených (popis vytahování Petruchia z bahna) až po ty nudné či trapné (Petruchio na chůdách a v tangách mi přišel příšerně prvoplánový).
(zadáno: 17.12.2014)
Tahle hra mě bohužel absolutně minula. Jádrem inscenace je vzpomínání dvou sester na minulost, se kterou se snaží vyrovnat. Problém bude nejspíš v tom, že mně je podobný způsob náhledu na život - kdy postavy sedí, litují se a patlají se ve vzpomínkách místo toho, aby žily - hodně cizí. Pro někoho se možná stane inscenace koncentrovanou depresí s nadějí na závěr, já se spíš nudil. Nicméně herecky je to velmi dobré. Hlavně P.Janečková a L.Zbranková dokázaly udržet moji pozornost, jakkoliv mě text iritoval.
(zadáno: 11.6.2014)
Inscenace 1914 disponuje krásným světelným designem a velmi dobrá je také hudba Aleše Březiny. Ale to je tak všechno. Libreto nespojuje jednotlivé scény do nějaké souvislejší koláže, nefungují bohužel ani samostatně (snad s výjimkou Pochodu plynových masek). Bylo mně celou dobu líto té nesmírné energie a prostředků, které do inscenace tvůrci vložili. Myslím, že na fotografiích bude inscenace vypadat úchvatně, bohužel v reálu se člověk začíná nudit už po půl hodině. Jen výrazné výtvarné gesto Roberta Wilsona tentokrát na živou inscenaci nestačí. 45% (více v článku na blogu)
(zadáno: 16.2.2014)
Rozbitý džbán je dramaturgicky vcelku nápaditá volba, diváckým hitem se ale nejspíš nestane, jelikož nemá moc co nabídnout. Komediální rovina hry je už hodně zastaralá a většina situací smích nevzbuzuje. Naopak téma hry o prohnilosti mocných, kteří o nás rozhodují, má velký potenciál. Jenže vlivem nedůsledného výkladu postav divák nemá šanci poznat, že se hraje o dnešní době. Pokud režisér Vencl chtěl, aby diváci v soudci Adamovi poznali současné "výtečníky", jako je Berka a další, nesměl by být Adam Zdeňkem Rumpíkem interpretován jako žoviální, trochu popletený strejda.
(zadáno: 25.6.2013)
Inscenační omyl, Višňový sad v podivně zrychleném horečnatém běsnění. Režisérka mohla klidně polovinu postav vyškrtat, protože v její inscenaci nedostanou v podstatě žádný prostor (Charlotta, Jepichodov, Piščik,...). Firse hraje kdovíproč posluchač JAMU, Raněvská si před odjezdem nasazuje trnovou korunu a celé se to snaží být zatraceně originální. S atmosférou Čechovových her se ale hradišťská inscenace zcela míjí. Zajímavá je snad jen scéna a netradiční pohled na postavu Lopachina (velmi dobrý Tomáš Šulaj) - není to žádný protřelý podvodník, ale nešťastník zoufale toužící po Raněvské.
(zadáno: 4.3.2013)
Inscenace, která nemá čím zaujmout. Chybí invence i nějaký ten zajímavější herecký výkon.
(zadáno: 5.6.2012)
Na Leara jsem šel se znalostí Shakespearovy hry, přesto bych nevrdil, že jsem režijnímu výkladu porozuměl. Diváky neznalé předlohy upřímně lituju, ty absolutně nemohou vědět, která bije. Klady: občas nějaká pěkně zpracovaná scéna, zajímavá sugestivní atmosféra chaosu a třeštění, výtvarná a částečně i hudební stránka, vcelku i herecké výkony. Bohužel to vše přebíjí režijní rukopis, který je prostě takřka nerozkódovatelný. Velká část inovací je buď samoúčelná nebo naprosto nepochopitelná (př. proč vypadá Edmund jako Joker? Proč je velká část scén zpívaných? atd.).
(zadáno: 3.3.2012)
Poetika této inscenace mě bohužel skoro vůbec neoslovila.
(zadáno: 18.2.2012)
Z dramaturgického hlediska nepochopitelný tah. Obávám se, že přesně takové inscenace odrazují mladé diváky, protože jsem skutečně neobjevil, čím se Trójanky váží k dnešku. Bohužel ani formální stránka není bez chyb - sborovým recitacím doprovázeným hudbou není takřka rozumět.
(zadáno: 6.6.2011)
První věc, která člověka při sledování Oldřicha a Boženy napadne je, proč tuto hru v dnešní době uvádět. Druhou věcí, která se dere na mysl je, proč ji svěřit někomu, kdo má o režii jen asi velmi vzdálené povědomí. Komparzisti na scéně jsou neskutečně otravní, režisérovi evidentně nepřišly nápady, a tak proti statice bojuje tím, že po sobě postavy neskutečným způsobem skáčou. Najde se pár dobrých scén, převážně se jedná o ty, kde Oldřich vyjadřuje svou touhu po svobodě.
(zadáno: 17.3.2011)
Komediální rovina je v textu spíše zatlačena do pozadí, Lang se jí svým režijním konceptem ovšem snaží hodně akcentovat. Trpí tím ovšem ta vážná rovina hry - těžko se s někým ztotožnit a prožívat s ním jeho příběh, když jsou všechny postavy poníženy na pouhé karikatury.
Tahle hra má problém v tom, že už ze své podstaty musí být hrozně statická. A já mám osobně radši živoucí divadlo.