Redakce

Lukáš Dubský

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (1139)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 4.12.2017)
Lehce nadprůměrná inscenace, ve které bohužel režisér Klimsza vede herce ke zbytečně psychologickému herectví. Vyniknou tak sice ty vážnější motivy McDonaghovy hry, ale hlavně oběma herečkám se příliš nedaří pointovat humorné situace, které jsou v textu obsažené. Nejlepší tak je O.Brett, který pojal frackovitého Raye v mírné nadsázce a hodně tak oživil především druhou část představení.
(zadáno: 2.12.2017)
65%. Tento ambiciózní projekt u Bezručů vyšel jen částečně. První polovina (která je adaptací první části románové trilogie) je sevřenější a má jasně formulované téma. Všudypřítomná krutost, cynismus a pokrytectví v době 2. světové války má na desetiletá dvojčata Lucase a Klause, kterých se slušně zhostili O.Brett a M.Cimerák, zhoubný vliv. Zjišťují, že zlu je nejjednodušší se bránit zlem, což režisér Amsler zachycuje v krátkých, ostře pointovaných scénách v atmosféře jakéhosi magického realismu. Druhá část ztrácí dynamiku a závěr pak má diváka znejistit, zda viděné byla vůbec skutečnost.
(zadáno: 1.12.2017)
Problémem téhle hry je, že už od začátku jsou snad všechny postavy veskrze nesympatické a člověku je pak vlastně skoro jedno, kdo koho podfoukl. Snahou autora je ukázat chladný svět, kterému vládnou peníze a ve kterém dochází k absolutnímu odcizení mezilidských vztahů. Do téhle modelové situace postavy zapadnou, ale působí to trochu vykalkulovaně, takže se nedostaví ani žádný pocit deprese z předváděného vidění světa.
(zadáno: 1.12.2017)
Poskládat inscenaci z citací dobových pohlednic je celkem originální, bohužel tady chybí nějaká jednotící tematická linka. Takhle se jedná jen o koláž více či méně zábavných scének. Je to škoda, protože herci do představení vkládají ohromné množství energie. Sledovat, jak se aktéři během krátkých skečů mění v různorodé postavy, je také na inscenaci to nejzábavnější (přičemž dámská část obsazení tentokrát dominuje). Těžko také hledat inscenaci, ve které se objeví takové množství kostýmů - M.Kotúček dostal skutečně šanci se vyřádit.
(zadáno: 29.11.2017)
Komedie pracující s principem divadla na divadle. V první půli divák sleduje trable, které provázejí zkoušení jedné divadelní inscenace, zatímco druhou půli tvoří již nepříliš zdařilá premiéra této hry. Druhá půle se vyznačuje výrazně lepším tempem, v první by stálo za to krátit nebo domýšlet některé situace. Hlavně díky hereckým výkonům se jedná o zábavný bulvár, který ale nepřináší nic překvapivého.
(zadáno: 8.11.2017)
65%.Režisér Gombár si hodně pohrává se symbolikou, některé obrazy jsou tudíž poněkud nejasné, ale svou atmosférou dokáže inscenace upoutat divákovu pozornost. Krysař je prototypem vyděděnce, ahasvera, který není nikde doma. Je natolik výlučný, že ho ostatní nepřijmou mezi sebe, bojí se ho a zároveň jím pohrdají. Jinakost zdůrazněna tím, že ho hraje K.Cibulková. Dává této zvláštní bytosti jistou jemnost, nesnímá z ní ovšem roušku tajemství podporovanou zvláštními trhanými pohyby. Ostatní postavy pojali herci s nadsázkou, ale bez prvků karikatury (nejzajímavější jsou B.Pavlíková a M.Pospíchal). (více v článku na blogu)
(zadáno: 24.10.2017)
Inscenace je atraktivní tím, že umožňuje divákovi zapojit se do rozhodování o vině či nevině obžalovaného. Celé je to koncipováno jako soudní proces, drobné detaily přidávají Teroru na realističnosti a přibližují ho dokumentárnímu dramatu. Divák je de facto nucen přemýšlet o nadhozených otázkách po ceně lidského života a osobních imperativech morálky. Z tohoto hlediska je inscenace velice cenná, jelikož je apelativní, ale divákovi ponechává svobodu volby, na kterou stranu se přiklonit, ale ani nezahání pochyby, že dobrá volba nejspíš neexistuje. Divadelně už to ale tak působivé není.
(zadáno: 8.10.2017)
Vizuálně přitažlivé představení, které sice je moderní, ale uspokojí i konzervativního diváka. Hodně se tu ironizuje, ale Špinar se předloze nevysmívá, neparoduje ji. Jeho dramatizace sice v závěru první části výrazně ztrácí tempo, ale druhá půle je už opět dějově zahuštěnější. Herci pracuji s nadsázkou, většina postav má jeden hlavní charakterový rys, který je v dané koncepci výrazně obtažený a pro chování postavy určující. Nejvíce se mi líbili elegantně ironický David Prachař, komicky hysterická Lucie Juřičková či úlisný Filip Rajmont. (více v článku na blogu)
(zadáno: 27.9.2017)
65%. Podařená interpretace, která staví na hereckých výkonech hlavních představitelek. P.Tomicová hraje Eržu se svou typickou rtuťovitostí, zdařile balancuje na hraně mezi vážným a komickým. Z.Valchařová-Poulová hraje Gizelu jako rezervovanou, osamělou dámu (její izolaci podtrhuje scénické řešení, kdy sedí na jakémsi vyvýšeném trůnu ve stříbrem odizolované místnosti), která skutečný cit ukáže až při vzájemném setkání. Dojemně působí Myška P.Výtvarové Krausové, k představení se hodí i živá hudba, jen bych radši Kočičí hru viděl v komornějším prostředí.
(zadáno: 1.7.2017)
Režisér Novotný nastudoval stovky stran textů o Rasputinovi a stvořil z nich příběh, který ukazuje jeho vnímání této kontroverzní postavy ruských dějin. Projevila se tu nejspíš jistá přehlcenost zdroji, takže autor sice slučoval některé motivy a postavy, mohl v tom být ale mnohem důslednější, inscenaci by hodně prospělo krácení. Špinerův Rasputin je člověk poživačný, ovšem zároveň vnitřně nejistý, sžírá ho strach, že o své schopnosti přijde. Vnitřní konflikt postavy je hercem dobře rozehrán. Podařená je hudba O.Soukupa, v menších rolích zaujmou M.Sikorová a J.Ondrušková.
(zadáno: 24.6.2017)
Celkem zajímavá aktovka odhalující povrchní svět manželského páru, který výčtem svých úspěchů "terorizuje" Bedřicha, kterého pozvali na návštěvu a jemuž se snaží poradit, co má udělat se svým životem, aby se přiblížil jejich idyle. Havlův text neztratil svou aktuálnost, což se nejvýrazněji projevuje v závěru, kdy je manželský pár verbálně čím dál agresivnější. Obsadit do role Bedřicha (Havlovo alter ego) neherce M.Nytru ovšem nepovažuji za šťastný nápad. Režisér Buraj se tak patrně snažil vytvořit kontrast, působí to ale dost nepřesvědčivě, výklad textu to spíš zamlžuje.
(zadáno: 25.5.2017)
SKUTR jako obvyle stvořili vizuálně zajímavou podívanou, přičemž obrazová a zvuková stránka opět hrají větší roli než samotný text. Daří se vytvořit některé silné obrazy, nicméně hlavně v první polovině se inscenace dost vleče. Děj se zdá utopený v přemíře různých symbolů a ornamentů. Moravský folklór doplňující španělské rytmy mi nijak nevadil, ale ani hru nijak neobohatil. Z herců se daří T. Medvecké, tradičně zajímaví jsou i P. Štorková a R. Mácha. Přiznivci režijního stylu SKUTRů asi nebudou zklamání, ovšem třeba v Hradci vytvořilo toto režisérské duo zajímavější inscenace.
(zadáno: 23.3.2017)
A.Krob vede herce k civilnímu pojetí, jde po smyslu Havlova textu. Nějaký výraznější výklad ale chybí, což nic nemění na tom, že Havlův text stále zůstává zajímavým mixem čechovovské tragikomedie, absurdního dramatu a politické satiry. Řemeslně kvalitní, ale zbytečně pietní zpracování Havlovy předlohy. Více viz blog (více v článku na blogu)
(zadáno: 18.3.2017)
65%. Interview je celkem tuctová hra, kterou do nadprůměru vytahují herecké výkony J.Plesla a V.Khek Kubařové. Více viz blog (více v článku na blogu)
(zadáno: 25.2.2017)
Bohužel se příliš nepovedlo překonat upovídanost první poloviny hry. Úvodní půlhodina má velmi rozvolněné tempo. Druhá polovina je podstatně zajímavější a hlavně scéna v hospodě, která je rozbuškou následujících tragických událostí, má působivě dusnou atmosféru. P. Hejcmanová hraje Vojnarku jako silnou ženu, která dokáže činit těžká rozhodnutí a navenek zůstat silnou, ačkoliv jí zevnitř užírá pocit viny. Osud Antonína Havla (J. Hejcman), asi nejvíce rezonuje se současností. Antonín lehce propadá hazardu a celý konflikt eskaluje proto, že se bojí, aby nebyl svému okolí pro smích. (více v článku na blogu)
(zadáno: 1.2.2017)
65%. Monodramata moc nemusím, ale tohle je chytře napsané a Vaculíková je i talentovaná herečka, která diváka nenechá, aby se začal nudit. Příjemně strávená hodinka, na kterou mi ovšem nezůstane žádná výraznější vzpomínka.
(zadáno: 26.1.2017)
65%. Hra může na první pohled působit obhrouble, faktem ovšem je, že se jedná o celkem chytrou a hodně hořkou komedii, která za zdánlivě absurdním mindrákem skrývá všechny možné bolesti světa - osamělost, strach z neúspěchu, neschopnost vyrovnat se s vlastním životem atd. Herecky nejzajímavější mi přišel R. Valenta. Neobvyklá terapeutická skupina je originální nápad, trochu mi ale vadilo, že se jednotlivé motivy postupně začínají opakovat a inscenaci s přibývajícím časem trochu dochází dech.
(zadáno: 23.1.2017)
Nicholsova hra by vlastně byla spíš banální historkou, ozvláštňují ji ale alter ega hlavních hrdinů, která promlouvají hlasem jejich svědomí. Dochází tak často k vtipným rozporům mezi tím, co si stárnoucí manželé myslí a co ve skutečnosti říkají. Režisérka Lída Engelová netlačila na pilu a vedla herce k jemnému pointování suchého anglického humoru. Z herecké sestavy se pak jednoznačně nejlépe daří Daně Syslové.
(zadáno: 15.1.2017)
55%. Klasická situační komedie, která ničím nepřekvapí, ale ani neurazí. V některých situacích by mohli herci poněkud méně přehrávat, ale v rámci agenturních představení docela slušná inscenace. Z herců nejvíce bavili L.Vaculík, F.Tomsa a Z.Pantůček v roli asistenta Pippeta.
(zadáno: 8.1.2017)
Dramaturgicky zajímavá volba. Larry David dokáže napsat krátké, dobře pointované dialogy, nebojí se ani trochu nekorektních vtipů. Na druhou stranu je na hře také poznat, že je autor zvyklý psát především pro sebe - počet jednajících postav je trochu nezvládnutý, a tak někteří herci nemají moc co hrát. To neplatí pro V. Skálu, který dokázal hlavního hrdinu Normana podat přesně a s citem pro pointování jednotlivých vtipů. Tradičně zaujme také Z. Herfortová. Více viz blog (více v článku na blogu)
(zadáno: 14.12.2016)
Inscenace je výrazně stylizovaná a to jak herecky, tak výpravou. Pohled na jednu z nejdůležitějších událostí soudobých českých dějin je groteskně mrazivý a hra má svůj potenciál. Bohužel se ale Kohout inspiroval především ranými historickými dramaty W. Shakespeara, které se vyznačovaly velkým počtem postav a spletitými vztahy mezi nimi.Hlavní postava však Vítěznému únoru chybí. Zajímavě načrtnuté jsou třeba osudy Jana Masaryka nebo prezidenta Beneše, většina ostatních postav ovšem inscenací jen letmo projde a nezanechá výraznější dojem. (více v článku na blogu)
(zadáno: 11.12.2016)
65%. Myslím, že diváci se u této inscenace rozdělí na dvě skupiny - budou Fričova Krále Ubu buď nesnášet, nebo milovat. Proto je možná moje lehce nadprůměrné hodnocení nesmyslné, ale během sledování této produkce jsem skutečně osciloval od velkého nadšení k nevěřícnému kroucení hlavou. Ale i přes rozporuplné pocity říkám - více takových inscenací s jasně formulovaným názorem a jdoucím divákům proti srsti! Více viz blog (více v článku na blogu)
(zadáno: 10.12.2016)
55%. Lukáš Melník je v úloze titulního "hrdiny" výborný. Přirozený, místy až sympatický, s velkým darem přemlouvat ostatní. Ke slabinám inscenace patří její vizuální stránka - kostýmy postav jsou vzájemně natolik zaměnitelné, že divák neznalý předlohy bude s orientací v ději docela problémy. I přes jisté nedostatky je bezručovská verze ukázkou slušné práce se Shakespearovým textem, aktuální podtóny této hry se v podivné výpravě naštěstí neztrácí. Více viz blog (více v článku na blogu)
(zadáno: 21.10.2016)
Léty prověřená dramatizace H. Burešové nedošla v Ostravě stoprocentního naplnění. Sympatické je, že veškerou hudbu obstarávají samotní herci, někdy však narážejí na své pěvecké limity. Problémem jsou tentokrát nevyrovnané herecké výkony - k těm lepším patří L. Melník, P. Gajdošíková či K. Krejčí, N. Lichý v protiúkolu Krhounka zvláštně podehrává, naopak třeba M. Čapková dost výrazně přehrává. Stylová jednotnost hereckým výkonům chybí. Objevují se tu některé dobré režijní nápady (Spejbl s Hurvínkem), ale inscenaci se nepodařilo zachytit spodní proudy související s předválečnou dobou vzniku.
(zadáno: 18.10.2016)
65%. Inscenace je varováním o konformitě člověka, o tom, že hranice, čemu se je schopen a ochoten přizpůsobit, mohou být neustále posouvány. Diváci se díky scénickému řešení stávají účastníky slavnosti a mohou přemýšlet, zda i jejich poslušné přecházení mezi sály není znakem konformismu. Zároveň je ovšem inscenace dost akademická a odtažitá, diváky může zasáhnout spíše v intelektuální rovině, k té emocionální se nepropracuje. Více viz blog (více v článku na blogu)