Redakce

Lukáš Dubský

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (1136)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 6.5.2018)
Odvolání ke své působivosti nepotřebuje žádné vnějškové prostředky, přesto může vnímavému divákovi přinést zážitek z precizního herectví (zvlášť Táborský přesně vystihuje vnitřní proměnu postavy) a chytrých dialogů. Hra se odehrává v prostředí katolické církve, může tak na první pohled působit odtažitě. Není ale nudnou disputací, ale živou a vtipnou konfrontací mezi dvěma životními postoji. Bude tudíž blízká většině diváků. Více viz blog (více v článku na blogu)
(zadáno: 8.4.2014)
Není to špatná inscenace, ale emocionálně mě nějak minula. Myslím, že Massiniho text je spíše průměrný. Chybí mu nějaký zobecňující přesah, zjevení doktora Peyrona pak působí tak trochu jako deus ex machina. Herci jsou celkem dobří, ale přijde mi, že se jejich herecké polohy nepodařilo režisérce Bělohradské příliš skloubit - na jedné straně výrazně expresivní Karel Dobrý jako geniální šílenec Vincent, vedle něj podehrávající David Matásek, do toho jednorozměrná postavička doktora Vernona - Lazara, kterou Filip Rajmont neměl šanci nějak výrazněji propracovat.
(zadáno: 26.4.2011)
Inscenace není špatná, ale řekl bych, že se úplně nepodařila práce s chórem a Jiří Mach v titulní roli hraje občas hodně na hraně uvěřitelnosti.
(zadáno: 20.11.2022)
Celkem slušný muzikál, který fanoušky Olympicu nejspíš potěší. Jejich písně jsou tady totiž interpretovány ve velmi slušné kvalitě (Janda dopadl o poznání lépe než Vondráčková či Matuška ve stejném divadle), nejvíce zaujmou B.Josef a Sharlota. Příběh o hledání sebe sama a svého místa ve světě není marný, libreto by si zasloužilo krácení, ale nijak neuráží a oslích můstků k jednotlivým písním je naštěstí docela málo. P.Ryšavý je dostatečně charismatický a hlavní roli utáhne. Z menších rolí potěší V.Žilková, v největší komediální roli bohužel M.Schreiner dost přehrává. (více v článku na blogu)
(zadáno: 6.6.2011)
První věc, která člověka při sledování Oldřicha a Boženy napadne je, proč tuto hru v dnešní době uvádět. Druhou věcí, která se dere na mysl je, proč ji svěřit někomu, kdo má o režii jen asi velmi vzdálené povědomí. Komparzisti na scéně jsou neskutečně otravní, režisérovi evidentně nepřišly nápady, a tak proti statice bojuje tím, že po sobě postavy neskutečným způsobem skáčou. Najde se pár dobrých scén, převážně se jedná o ty, kde Oldřich vyjadřuje svou touhu po svobodě.
(zadáno: 24.1.2024)
Muzikál s chytlavými melodiemi a slušným libretem, příběh je na poměry dětských muzikálů dost syrový. Problematické jsou hromadné výstupy rozsáhlé dětské company, jejichž choreografie je poněkud nepřehledná. Povedená je scéna D.Bensona a za zmínku stojí i vydařený český překlad J.Joska. Herecky je nejsilnější M.Holý ve vděčné roli Fagina, A.Gabrišová jako Nancy působí zpočátku trochu nejistě, ale postupně její výkon graduje. R.Radecki jako titulní Oliver působí přirozeně, v herecké stylizaci jsou patrné limity, což je ale vzhledem k nízkému věku pochopitelné. (více v článku na blogu)
(zadáno: 14.12.2022)
65%. Příjemná, lehce romantická sci-fi komedie s nekomplikovanou zápletkou. K.Šafránková a J.Láska vytvářejí sympatický ústřední pár, kterému člověk může fandit, postava robotky Jacie si navíc projde i zajímavým vývojovým obloukem od loutky v rukou jiných po šéfku oblastního televizního studia. První půlka má trochu pozvolný rozjezd, více zábavy si divák užije ve druhé části (obzvlášť povedené je intermezzo v butiku s manželskou dvojicí, kterou vytvořili T.Lněnička a M.Sikorová).
(zadáno: 16.9.2022)
Přízraky nesou typické znaky režijního rukopisu Jana Nebeského. Opera to sice není, ale hudba hraje důležitou úlohu, stejně jako opulentní kostýmy P.Vlachynské. Libreto L.Trmíkové osekává Ibsenovu předlohu na dřeň, to důležité ale zůstává, a tak od první minuty na jevišti bují pokrytectví, pochybná morálka a z toho plynoucí neblahé důsledky na život jednotlivých aktérů. Silným hereckým výkonům, v nichž se mísí velká exprese se ztišenými momenty, vévodí M.König jako floutek Osvald, ale i ostatní protagonisté evidentně přijali režisérovu vizi za svou a koncepci přesně naplňují. Jeden z nejpovedenějších kousků Jedlu.
(zadáno: 22.1.2024)
75%. Režisérka A.Davidová pojala Vyrypajevovu hru jako vykloubenou grotesku. Na výraznou stylizaci je potřeba si zvyknout, ale nakonec se velice slušně daří sled scén, kde se filozofické promluvy mísí s opileckým drmolením, vzletná slova střídají vulgarismy a humor přechází v zoufalství přetavit do srozumitelného tvaru, který odhaluje lidské touhy, pochyby i osamění. Emocionální vrchol přichází v hromadné scéně, v níž se postavy kloužou po vodou politém jevišti, představení tady však nekončí, ztišený závěr pak už působí jen jako takový dovětek. Palec nahoru za odvahu nasadit takto divácky náročný titul v oblastním divadle.
(zadáno: 1.12.2019)
Z úst herců vychází velké množství slov, často záměrně banálních, absurdních či pseudofilozofujících, aby se čas od času vynořila skutečně působivá pasáž o lidském hledání Boha, lásky, životního údělu. Je znát autorův odpor k dnešnímu individualizovanému způsobu života, kdy se lidé bojí převzít zodpovědnost za cokoliv jiného mimo sebe. Režisér L.Brutovský umístil herce na prázdnou scénu, kde je nechal rozehrávat jednotlivé opilecké etudy. Všech 14 protagonistů dokáže věrohodně ztvárnit alkoholem ovlivněné, nešťastné lidi.
(zadáno: 16.12.2018)
75%. Tato přes 140 let stará hra potvrzuje Ibsenovo vizionářství, jelikož její téma je prudce aktuální (i díky povedenému překladu K.Stehlíkové). Nicméně z hlediska struktury to není nejpovedenější Ibsenova hra, v první části je potřeba představit řadu postav a složité vztahy mezi nimi, což brzdí tempo. Ve druhé půli už ale zřetelně vyniká téma politické kariéry vystavěné na lži a manipulaci. M.Němec je jako konzul Bernick obratným technologem moci, který se pro udržení na vrcholu neštítí jít přes mrtvoly. V menších rolích zaujmou hlavně M.Sikorová či L.Špiner.
(zadáno: 4.10.2023)
Druhý díl trilogie Čekárna mě zaujal víc než úvodní Úspěch, má větší tah na branku a místy je opravdu mrazivě aktuální. Inscenace režisérky Terezy Říhové výmluvně ukazuje, jak různorodě se lidé mohou stavět k režimu "utahujícímu šrouby" a přecházejícímu k diktatuře. Sugestivně je zde znázorněno, jak primitivismus nahlodává duši národa a jak jednoduše se může Zlo dostat ke kormidlu, když se nenajde dost lidí ochotných bránit demokracii. První část má větší sílu než druhá půlka, ta ale zase disponuje zajímavým zcizujícím výstupem J.Bárty. (více v článku na blogu)
(zadáno: 17.11.2022)
Antickou tragédii pojal režisér J.Nvota moderně, jeho přístup ale není dekonstruktivní a hru násilně neaktualizuje. Zpočátku se zdá, že lamentování nad pokrevní záští a nepřízní bohů bude jen těžko hledat styčné body se současností. Ale postupně se stále více vyjasňuje téma nedůvěry v právní řád a politický systém, vrtkavost davu a jeho přízně může mít pro aktéry nedozírné následky. Výborně se povedl závěr, kdy režisér řešení deus ex machina výrazně ironizoval a upozornil tak na nebezpečí, jež může představovat v tíživé situaci uvěřit pozlátku líbivých řečí. Zajímavý výkon podává především V.Říha jako hamletovským šílenstvím ovládaný Orestés.
(zadáno: 11.10.2023)
Inscenace M.Davida se románem V.Woolfové jen lehce inspiruje, je pro ni odrazovým můstkem k vlastní výpovědi o lásce, umění či kariéře. Klasický děj tu divák nenajde, dobře fungují různé zcizovací efekty či popkulturní odkazy. Zajímavým prvkem jsou i ze záznamu pouštěné osobní postoje herců ke ztvárňovaným tématům. Lehce melancholická atmosféra je prokládána značným množstvím humorných scén.
(zadáno: 9.10.2013)
Jařabova inscenace zvláštně prolíná realitu se snem. Hlavní hrdina má typické příznaky syndromu vyhoření - práce ho nenaplňuje, deprese utápí v alkoholu... Režisér pojal své oblíbené téma životního ztroskotanectví se svým typickým černým humorem, který ale mohl být herci trochu lépe pointován. Inscenace si drží zvláštní atmosféru plnou nesmyslné krutosti, otevřené sexuality a pokřiveného vnímání reality. Celková koncepce je možná trochu neujasněná a nesměřuje k jasnému cíli, ale ta cesta je přesto velmi zábavná...
(zadáno: 28.11.2015)
75%. Povedené zpracování, které téměř dosahuje kvalit dnes už legendární inscenace ČK. V Ostravě hru krátili a první část má ohromné tempo, repliky mezi oběma bratry Connorovým (výborní O.Brett a L.Melník) létají jako pingpongové míčky a divák nemá čas vydechnout. Začátek druhé části je naopak velmi ztišený, otec Welsh (přesvědčivý D.Urban) je u Bezručů oběma bratrům rovnocenným spoluhráčem. Až do své smrti je přítomen v každé scéně jako taková opilá výčitka.
(zadáno: 19.4.2014)
Inscenace Ondřeje Sokola sází především na propracované herecké výkony, perfektně načasované, břitké dialogy. Je to syrový, morbidní humor, který ale k zobrazovanému prostředí přesně sedí, herci jej navíc podávají s rozmyslem, bez podbízení publiku pro větší komický efekt. 85% (více v článku na blogu)
(zadáno: 28.9.2023)
75%. Jak je v ČK zvykem, Ošklivec je postaven na kvalitním textu a přesné herecké interpretaci. Mayenburg napsal svižné dialogy a za komediální rámec ukryl vážné téma ztráty identity v době, která člověka hodnotí vnějškově a ulpívá na uniformitě. A to v době vzniku hry ještě nebyly v takové oblibě sociální sítě, dnes se tedy zdá ještě aktuálnější. Režisér B.Holiček vede herce k lehké nadsázce (a celá čtveřice v čele s V.Kotkem toho dokáže využít), dobře pointuje jednotlivé situace. Inscenace si tak po většinu času drží dobré tempo, snad jen ke konci se začíná trochu cyklit, ani stupňující se absurdita ale nezamlžuje téma hry.
(zadáno: 8.2.2018)
65%. Tato hra je velkou příležitostí pro dámskou část souboru, kterou mají v HK velmi silnou. Za všechny bych asi vyzdvihl N.Holíkovou jako rozjívenou Katku, S.Venclovskou v roli nafrněné služebné a Z.Valchařovou Poulovou jako neustále si stěžující tetu Augustu. Inscenace propojuje detektivní linku s komediálními a melodramatickými prvky. Celkem to funguje, i když Thomasova hra už je lehce omšelá. Režisér Štindl se rozhodl zařadit do inscenace i hudební vsuvky (podobně jako ve filmové adaptaci). Písně rozvíjí charaktery postav, texty jsou ale občas dost problematické.
(zadáno: 23.1.2020)
65%. Zábavný pohled na české dějiny, který se stavbou děje inspiruje částečně u Osvobozeného divadla, ztvárněním jednotlivých scén se trochu podobá Shakespearovi ve 120 minutách a hrou s dějepisnými fakty zase lehce připomene Cimrmany. Potěší i trefné satirické poznámky na dnešní politickou situaci. Bohužel samotný děj je trochu vachrlatý a ve druhé polovině již dost zřetelně ztrácí tah na branku. Nicméně jde o sympatický pokus o autorské divadlo s povedenou hudbou Karla Cóna, která využívá spoustu citací (Přejdi Jordán, Modlitba pro Martu a další). Herecky mě nejvíce zaujali L.Kolář a R.Coufalová.
(zadáno: 13.12.2011)
Příjemná inscenace s velmi dobrými hereckými výkony (hlavně Matouš Ruml a Miroslav Babuský stojí za zmínku). Problematická je hudební složka, která příliš nesedí ke zvolené stylizaci.
(zadáno: 23.5.2015)
(75%) Ostrov pokladů je inscenace vhodná pro široké spektrum diváků. Dětské publikum osloví dobrodružné eskapády a atraktivní prostředí. Dospělí zase mohou ocenit příběh slavného spisovatele a jeho hledání životního štěstí. Tvůrcům se daří splétat dějové linky a pečlivě strukturovat oba vyprávěné příběhy, které se prolínají a doplňují. Martin dokázal stvořit řadu chytlavých melodií, které jsou stylově rozkročené od tklivé písně po pirátskou odrhovačku. Vytvořit na scéně tři odlišné charaktery je výzva, se kterou se A.Slanina zdatně vypořádal a ještě k tomu výborně zpíval. Více v recenzi
(zadáno: 23.6.2021)
Otcovrah je žánrově trochu eklektický, civilní scény střídá exprese. Témat otevírá režisér O.Štefaňák celou řadu, až si člověk říká, jestli toho na jednu inscenaci není až moc. Nakonec to ale nějak drží pohromadě, pomáhají tomu hlavně herecké výkony J.Jankovského a V.Hrabáka.
(zadáno: 4.12.2023)
75%. Zdařilou a bohužel stále aktuálnější hru F.Zellera dokázel J.Holec přetavit v emocionálně silnou inscenaci. N.Lichý se může zdát na roli Andrého příliš mladý, ale hercovi se podařilo vystihnout postupné tělesné i duševní chátrání postavy. Od kdysi úspěšného inženýra, který se vzrůstajícím vztekem bojuje o zachování vlastní důstojnosti, až po bezbranné dítě toužící po lidské blízkosti. Povedená je scéna P.Kamanové, která dobře slouží pojetí hry jakožto vhledu do mysli nemocného člověka.