Redakce

Lukáš Dubský

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (1396)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 2.12.2017)
75%. Konečně Havel, který mě opravdu bavil. Obludně přebujelou byrokracii herci interpretují s důrazem na grotesknost situací. A daří se jim to znamenitě - za všechny bych jmenoval J.Kalužu (morální integritu ztrácející ředitel úřadu Gross), Š.Krupu (bezskrupulózní technolog moci Baláš), A.Sasínovou-Polarczyk (rázovitá předsedkyně) či M.Cisovského (mlčenlivý a přesto nebezpečně vyhlížející Kubš). Situace člověka obklopeného neproniknutelnou byrokratickou džunglí je dnes stejně aktuální jako kdysi. Za zmínku stojí i podařená scéna M.Davida.
(zadáno: 1.12.2017)
V poslední době se objevily četné pokusy o vyrovnání se s touto temnou stránkou naší národní historie. Vůjtek se nenechává omezovat reálnými historickými postavami, charaktery v jeho hře jsou spíše modelové. Nadsázkou zvýrazňuje bestiálnost protiněmeckých akcí, políček českému nacionalismu (nebo spíše šovinismu) dává neustálým variováním písně Čechy krásné, Čechy mé. Někdy možná až zbytečně moc tlačí na pilu a využívá těch nejextrémnějších případů násilí (např. masakr na Švédských šancích). Herecky tradičně silné, soubor si s režisérem Krejčím rozumí a vyjdou si vstříc.
(zadáno: 1.12.2017)
Hra zkoumající kontroverzní témata eutanazie a sexuálního života tělesně postižených. V Ostravě pojali inscenaci naturalisticky a díky perfektním hereckým výkonům se jim daří vyhnout se škatulce kýčovitého melodramatu. Za zmínku stojí především R.Finta, kterému se povedlo zahrát těžce fyzicky postiženého puberťáka bez stopy přehrávání. Zároveň si ale roli neulehčoval ani tím, že by po čase na vnější projevy handicapu své postavy rezignoval. Inscenace přináší i osvěžující černý humor v okamžicích, kdy hrozí, že bude příliš sentimentální.
(zadáno: 1.12.2017)
Problémem téhle hry je, že už od začátku jsou snad všechny postavy veskrze nesympatické a člověku je pak vlastně skoro jedno, kdo koho podfoukl. Snahou autora je ukázat chladný svět, kterému vládnou peníze a ve kterém dochází k absolutnímu odcizení mezilidských vztahů. Do téhle modelové situace postavy zapadnou, ale působí to trochu vykalkulovaně, takže se nedostaví ani žádný pocit deprese z předváděného vidění světa.
(zadáno: 1.12.2017)
Poskládat inscenaci z citací dobových pohlednic je celkem originální, bohužel tady chybí nějaká jednotící tematická linka. Takhle se jedná jen o koláž více či méně zábavných scének. Je to škoda, protože herci do představení vkládají ohromné množství energie. Sledovat, jak se aktéři během krátkých skečů mění v různorodé postavy, je také na inscenaci to nejzábavnější (přičemž dámská část obsazení tentokrát dominuje). Těžko také hledat inscenaci, ve které se objeví takové množství kostýmů - M.Kotúček dostal skutečně šanci se vyřádit.
(zadáno: 1.12.2017)
Začíná to malichernou hádku o jeden obraz a končí téměř totálním rozkladem přátelských vztahů mezi trojicí kamarádů. A mezitím to stačí být nefalšovaná zábava s mnoha vážnějšími podtóny. Herecky silnému týmu Arény se opět povedlo dokonale charakterizovat jednotlivé postavy - od snobského Borise (A.Čuba), nervního a frustracemi naplněného Marka (M.Cisovský) až po neúspěšného a smířlivého Ivana (J.Kaluža). Více viz blog (více v článku na blogu)
(zadáno: 1.12.2017)
Zpočátku to vypadá, že tématem inscenace bude střet císařovny s pokryteckým habsburským dvorem. Tahle tematická linka se však záhy vytrácí, ale nic nového ji nenahrazuje. Jedná se tak jen o fádní odvyprávění životního příběhu Alžběty Rakouské. Nadbytečné jsou zhudebněné sborové recitace, groteskně pojatá scéna vúuky jízdy na koni působí jako z jiné inscenace. Nejlepší je tak výkon P.Kafkové, která v titulní roli dokázala ztvárnit 40 let života císařovny.
(zadáno: 29.11.2017)
Komedie pracující s principem divadla na divadle. V první půli divák sleduje trable, které provázejí zkoušení jedné divadelní inscenace, zatímco druhou půli tvoří již nepříliš zdařilá premiéra této hry. Druhá půle se vyznačuje výrazně lepším tempem, v první by stálo za to krátit nebo domýšlet některé situace. Hlavně díky hereckým výkonům se jedná o zábavný bulvár, který ale nepřináší nic překvapivého.
(zadáno: 24.11.2017)
65%. Na poměry MDB dramaturgicky poněkud nezvyklá volba, která možná nebude abonentům úplně po chuti. Přesto je dobře, že se tahle hra s prvky absurdity i tragikomedie na jeviště dostala. Struktura hry nerespektuje časovou souslednost, nicméně orientace v příběhu není složitá. Škoda, že se do inscenace nepodařilo dostat více hororové atmosféry, v tomhle ohledu to napravuje až úplný závěr. Herci pojali své role celkem civilně, asi nejvíce mě zaujala M.Sedláčková jako femme fatale Romy.
(zadáno: 20.11.2017)
S nezvyklým formátem stand-up výstupů si herci poradili velmi dobře, paradoxně vyznívají líp než závěrečná činoherní scéna. Rudnickův text je místy dost vtipný, větší přesah má ale jen výstup J.Bouškové (velkou zásluhu na tom má samotná herečka). Pro někoho možná může být inscenace provokativní, ale kontroverznost je spíš vnějšková (vulgarismy, mikrofon ve tvaru penisu atd.). Pokud divák dokáže být tolerantní alespoň tak jako postavy hry, čeká ho celkem zábavný večer. Bonusem je i krátký vstup transgender nápovědky ND L.Brychtové jako kontrapunkt k vyfabulovaným osudům postav.
(zadáno: 8.11.2017)
65%.Režisér Gombár si hodně pohrává se symbolikou, některé obrazy jsou tudíž poněkud nejasné, ale svou atmosférou dokáže inscenace upoutat divákovu pozornost. Krysař je prototypem vyděděnce, ahasvera, který není nikde doma. Je natolik výlučný, že ho ostatní nepřijmou mezi sebe, bojí se ho a zároveň jím pohrdají. Jinakost zdůrazněna tím, že ho hraje K.Cibulková. Dává této zvláštní bytosti jistou jemnost, nesnímá z ní ovšem roušku tajemství podporovanou zvláštními trhanými pohyby. Ostatní postavy pojali herci s nadsázkou, ale bez prvků karikatury (nejzajímavější jsou B.Pavlíková a M.Pospíchal). (více v článku na blogu)
(zadáno: 7.11.2017)
75%. Jednoduchá zápletka, na jejímž půdorysu dokázali herci s I.Trojanem vystavět zábavnou inscenaci. Zpočátku to vypadá jen jako souhrn zábavných dialogů krátících čekání v zaseknutém výtahu, možnost pro brilantní rozehrávání jednotlivých figur. Za úsměvnými osudy se skrývají problémy ve vztazích a se životem obecně, které ze sebe postavy postupně dostávají. Dočasné uvěznění tak na ně má očistný účinek, pomůže jim uvědomit si některé základní věci. Tradiční dejvická souhra opět funguje, nejlepší jsou tentokrát asi M.Myšička a K.Melíšková. V úplném závěru už inscenaci trochu dochází dech.
(zadáno: 24.10.2017)
Příjemná vztahová komedie, která hlavně díky slušným hereckým výkonům přináší zábavné odreagování. Rozjezd je trochu pomalejší, ale druhá polovina představení už má velmi slušné tempo. Nejzábavnější jsou na celé inscenaci dialogy M.Němce a P.Janečkové, tyhle dva na sebe výborně "slyší".
(zadáno: 24.10.2017)
Inscenace je atraktivní tím, že umožňuje divákovi zapojit se do rozhodování o vině či nevině obžalovaného. Celé je to koncipováno jako soudní proces, drobné detaily přidávají Teroru na realističnosti a přibližují ho dokumentárnímu dramatu. Divák je de facto nucen přemýšlet o nadhozených otázkách po ceně lidského života a osobních imperativech morálky. Z tohoto hlediska je inscenace velice cenná, jelikož je apelativní, ale divákovi ponechává svobodu volby, na kterou stranu se přiklonit, ale ani nezahání pochyby, že dobrá volba nejspíš neexistuje. Divadelně už to ale tak působivé není.
(zadáno: 13.10.2017)
Pokoušet se o převod Laskavých bohyní v jejich celistvosti je takřka automaticky odsouzeno k neúspěchu, autor dramatizace D.Majling proto šel cestou vypreparovat z románu příběhovou kostru a doplnit ji na konci výrazným apelem. Jan Teplý ztvárnil Aueho velmi sugestivně, přitom ale zbytečně netlačil na pilu. Žádný přerod charakterního člověka v loutku plnící strašlivé rozkazy se ale nekoná, Aue si nesl schopnost podílet se s klidným svědomím na zločinech již od počátku. Stejně jako je po válce schopný hladce vplout do normálního života. Více viz blog (více v článku na blogu)
(zadáno: 12.10.2017)
Skrze drobné životní příhody si divák skládá mozaiku života slavné pěvkyně. Jak se ale postupem času stále zřetelněji vyjevuje, vzpomínky na Destinnovou jsou výpovědí především o vzpomínajících ženách. Jejich názory vycházejí z osobnostních charakteristik, v kritice a pohrdání Emou se skrývají vlastní prohry a omezené rozhledy. Citlivé režijní vedení P.Novotného vyústilo ve vyrovnané výkony všech čtyř hereček. V druhém plánu se daří otevřít téma problematického vztahu českého národa k osobnostem, které vybočují z průměru a nelze je zaškatulkovat.
(zadáno: 8.10.2017)
Vizuálně přitažlivé představení, které sice je moderní, ale uspokojí i konzervativního diváka. Hodně se tu ironizuje, ale Špinar se předloze nevysmívá, neparoduje ji. Jeho dramatizace sice v závěru první části výrazně ztrácí tempo, ale druhá půle je už opět dějově zahuštěnější. Herci pracuji s nadsázkou, většina postav má jeden hlavní charakterový rys, který je v dané koncepci výrazně obtažený a pro chování postavy určující. Nejvíce se mi líbili elegantně ironický David Prachař, komicky hysterická Lucie Juřičková či úlisný Filip Rajmont. (více v článku na blogu)
(zadáno: 27.9.2017)
65%. Podařená interpretace, která staví na hereckých výkonech hlavních představitelek. P.Tomicová hraje Eržu se svou typickou rtuťovitostí, zdařile balancuje na hraně mezi vážným a komickým. Z.Valchařová-Poulová hraje Gizelu jako rezervovanou, osamělou dámu (její izolaci podtrhuje scénické řešení, kdy sedí na jakémsi vyvýšeném trůnu ve stříbrem odizolované místnosti), která skutečný cit ukáže až při vzájemném setkání. Dojemně působí Myška P.Výtvarové Krausové, k představení se hodí i živá hudba, jen bych radši Kočičí hru viděl v komornějším prostředí.
(zadáno: 19.9.2017)
Inscenace sleduje poválečný odsun Němců a brněnský pochod smrti a především dalekosáhlé důsledky těchto událostí skrze osud ženy ze smíšené česko-neměcké rodiny. Daří se poměrně přesně demaskovat, jak tenká je hranice mezi tím být násilníkem a obětí. Hraje se v kruhové aréně, diváci sedí i na pytlech lemujících hrací prostor a jsou tak vtaženi do silného příběhu. Režisér se nebojí naturalistických scén, má ovšem cit i pro divadelní zkratku a nebojí se pochmurný příběh odlehčit humorem. L.Andělové se podařilo přesvědčivě ztvárnit Gertin životní oblouk od mladé dívky až po umírající stařenu. (více v článku na blogu)
(zadáno: 18.9.2017)
Režisér Rychlík možná trochu překapivě nectí čechovovské reálie a děj hry (především vizuálně) přesouvá do současnosti. Hudebním leitmotivem se pak stává hit Michala Davida Dávej, ber. To rezonuje hlavně v první půli představení, která akcentuje zahálčivý, bezobsažný život celé plejády postav. Všichni se nudí, krátkodobé vytržení z této nudy hledají především v milostných aférkách, alkoholu a luxusu, na který ovšem nemají a financují ho prostřednictvím půjček. Platonov (v přesném podání T.Šulaje) zde není vyvrhelem společnosti, ale její pevnou součástí.
(zadáno: 1.7.2017)
Režisér Novotný nastudoval stovky stran textů o Rasputinovi a stvořil z nich příběh, který ukazuje jeho vnímání této kontroverzní postavy ruských dějin. Projevila se tu nejspíš jistá přehlcenost zdroji, takže autor sice slučoval některé motivy a postavy, mohl v tom být ale mnohem důslednější, inscenaci by hodně prospělo krácení. Špinerův Rasputin je člověk poživačný, ovšem zároveň vnitřně nejistý, sžírá ho strach, že o své schopnosti přijde. Vnitřní konflikt postavy je hercem dobře rozehrán. Podařená je hudba O.Soukupa, v menších rolích zaujmou M.Sikorová a J.Ondrušková.
(zadáno: 29.6.2017)
H.Burešová a Š.Otčenášek přistoupili k Jiráskovu dílu s pokorou, což jim ale nebrání Lucernu lehce ironizovat a vyhnout se tak patosu, ke kterému by vážné pojetí některých postav mohlo vést. V Dlouhé využívají komického potenciálu Jiráskovy hry, daří se to především díky přesným hereckým výkonům. Nejvíce zaujmou E.Hacurová v civilně pojaté roli Mladé kněžny, M.Hanuš jako zakomplexovaný Vrchní, ve vyložené komediální poloze pak J.Vondráček, P.Tesař či M.Zimová. Lucerna sice není inscenace, která by nějak provokovala, ale přesto je to víc než jen běžný provozní titul. (více v článku na blogu)
(zadáno: 28.6.2017)
Režisérka A. Laštovková Stodolová dokázala na minimálním prostoru vytvořit vtipnou inscenaci, které je ale ve vztahové analýze přesnější než kdejaké tříhodinové drásavé drama. Každý v téhle hře nejspíš uvidí nějaké odlesky vlastní povahy nebo povahy svého partnera. Herci si se stylizací svých postav opravdu vyhráli, za všechny bych zmínil Jakuba Tvrdíka a Marii Turkovou. Když se k tomu přidá i povedená choreografická stylizace, mám snad jen jednu, zato výraznou výtku: bylo to příliš krátké! Více viz blog (více v článku na blogu)
(zadáno: 27.6.2017)
Úplné zatmění je celkem upovídaná hra, ale režisérce Karpianus se podařilo v hradecké inscenaci udržet slušné tempo, takže se divák během představení nenudí. Nadto se povedlo dojít dál než jen k vyobrazení atraktivního milostného trojúhelníku - Úplné zatmění se dotýká i témat lidské ješitnosti, strachu ze samoty a snahy za každou cenu najít tu správnou životní cestu. Výborný je v roli Verlaina J.Tvrdík, nejpřesvědčivější je ve scénách zoufalé nerozhodnosti. M.Anděl jako Rimbaud má výtečný nástup, ale poté je svým hereckým kolegou trochu zastíněn. (více v článku na blogu)
(zadáno: 24.6.2017)
Celkem zajímavá aktovka odhalující povrchní svět manželského páru, který výčtem svých úspěchů "terorizuje" Bedřicha, kterého pozvali na návštěvu a jemuž se snaží poradit, co má udělat se svým životem, aby se přiblížil jejich idyle. Havlův text neztratil svou aktuálnost, což se nejvýrazněji projevuje v závěru, kdy je manželský pár verbálně čím dál agresivnější. Obsadit do role Bedřicha (Havlovo alter ego) neherce M.Nytru ovšem nepovažuji za šťastný nápad. Režisér Buraj se tak patrně snažil vytvořit kontrast, působí to ale dost nepřesvědčivě, výklad textu to spíš zamlžuje.