Redakce

Lukáš Dubský

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (1393)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 28.1.2014)
Petr Zelenka ve své hře řeší nejen téma alkoholismu, ale chytře se trefuje i do dalších neduhů dnešní doby. V první půli je Dabing Street především nevázanou komedií, postupně ale tuhne úsměv na rtech. Škoda jen, že tenhle kus Dejvického divadla není svižnější. Především ve druhé půli by se dalo určitě krátit. Diváci se ale nenudí a to především díky sehranému týmu herců, z nichž mě nejvíce zaujali Martin Myšička a Hynek Čermák.
(zadáno: 24.1.2014)
(zadáno: 23.1.2014)
Meditativní divadelní báseň s promyšlenou kompozicí a velmi dobrými hereckými výkony. Pro mě osobně ovšem velmi nudná inscenace, jejíž smysl mi uniká. Formální stránka není špatná, rozčilovaly mě ovšem neustálé repetice poetického textu. Zábavná mi přišla jen postva Bena (Miroslav Zavičár), která svými promluvami shazovala a relativizovala jevištní dění. Kdo má rád milostnou poezii a není cynik, nechť si k mému hodnocení takových 20% přičte!
(zadáno: 23.1.2014)
Pro mě osobně asi dosud nejzajímavější Františákova režie. Měl jsem trochu pochybnosti, zda lze toto Ibsenovo drama dostatečně aktualizovat. Hradišťská inscenace mi ale dokázala, že to možné je. Nehraje se tu o ženské emacipaci, režisér staví do popředí lež a přetvářku v mezilidských vztazích. Funguje to především díky bezchybnému a často originálnímu výkladu jednotlivých postav. Velmi slušné jsou i herecké výkony (nejlepší mi přišel Tomáš Šulaj v roli Torvalda), atmosféru zdařile dokresluje hudba i scéna. (více v článku na blogu)
(zadáno: 18.1.2014)
Ve Švandově divadle hrají Hamleta jako akční psychothriller, dějovými posuny ho přibližují mladému publiku. Expresivně laděná inscenace má co nabídnout, ačkoliv pečlivě vystavěné mizanscény místy trochu upozaďují téma hry. Některé aktualizace vyšly na výbornou (třeba scéna divadle na divadle), jindy už to tak skvěle nevyšlo. Špinar hodně akcentuje komediální rovinu hry, hudbu tentokrát využívá až morávkovským způsobem (tzn. až uši zaléhají). Vydařené jsou herecké výkony všech hlavních představitelů, osobně se mi nejvíc líbil Kamil Halbich. (více v článku na blogu)
(zadáno: 19.12.2013)
Modernizace textu pomohla, na velmi slušné úrovni jsou rovněž herecké výkony představitelů hlavních i vedlejších rolí. Problémem inscenace je ovšem neujasněná režijní koncepce - zatímco vedlejší postavy jsou pojaty jako vyložené karikatury a tvoří úplně panoptikum zla, hlavní hrdinové jsou K.Sedlárovou a J.Tvrdíkem ztvárněni v realistickém duchu. A dohromady to zkrátka moc nesedí. 65%
(zadáno: 18.12.2013)
Viděno v TV záznamu.
(zadáno: 11.12.2013)
Moderní zpracování Tolstého románu, které se povedlo. Výrazně zajímavější mi ovšem přišla první polovina, ve které jsou silnými tahy charakterizovány jednotlivé postavy. Zvlášť povedená mi přišla scéna z bálu (ve Špinarově verzi diskotéky), kde se naplno odhalila osamělost postav. Druhá polovina inscenace mě emocionálně zasáhla méně, možná to bylo i zbytečným nadužíváním mikrofonů. Dobře se tu pracuje s hudbou a skvělé herecké výkony předvádí nejen Tereza Vilišová, ale i Jiří Vyorálek či Petr Jeništa.
(zadáno: 8.12.2013)
Inscenace v podstatě kopíruje Kracikovo Jméno růže v Městském divadle Brno. Z herců jsou nejzajímavější Jiří Kalužný (Vilém z Baskervillu) a Petr Dohnal (knihovník Malachiáš z Hildesheimu). Jedním z nejčastějších zlozvyků českých režisérů je jejich přesvědčení, že čím víc dýmu na jevišti, tím lepší bude mít inscenace atmosféru. To bohužel neplatí, zvlášť když ve Jménu růže má dým logické opodstatnění pouze v závěrečné scéně po vyhoření knihovny.
(zadáno: 5.12.2013)
Zajímavý příběh a skvělá hudba. Je zde hned několik songů, které mohou aspirovat na opravdové hity (především Rod vládců a To jsem já). Svetlana Janotová byla křehkou, ale i rozhodnou Janou, své hlasové možnosti na roli Gerolda prokázal Robert Jícha, herecky i pěvecky bezchybní byli také Aleš Slanina či Milan Němec. Překvapivě se zpěv příliš nedařil Igoru Ondříčkovi (na mnou viděné repríze). I přes tříhodinovou délku má Papežka slušné tempo, hodně akcentuje ženskou otázku. Výtku bych měl snad jen k příliš zploštělému charakteru Janina otce, který je plakátovým hrubiánem.
(zadáno: 3.12.2013)
Drábek opět pracuje svým neměnným způsobem - z předlohy si bere jen zápletku a příběh naplní neuvěřitelným množstvím vtipů různé provenience. V první polovině inscenace to funguje takřka bezchybně - je to svěží, má to spád a Drábek skvělé využívá technické možnosti Stavovského divadla. Po přestávce se kolo trochu zadrhne, přibývá zbytných výstupů (rozpačitě působí třeba sexuálně laděné taneční scény) a bohužel se skoro nedočkáme scén, ve kterých by se sešla ústřední pánská čtveřice. Velkým plusem jsou ovšem herecké výkony - takhle nespoutaně a s chutí jsem herce ND už dlouho hrát neviděl. 65%
(zadáno: 1.12.2013)
Vynikající muzikál, který v sobě umně spojuje velký romantický příběh, archetypální souboj dobra a zla a hororové prvky. Velmi se mi líbila hudba, která naprosto přesně vystihuje dějovou linku, takže ani příliš nevadí, že se tu nevyskytuje žádný opravdový písňový hit. Petr Gazdík v roli dr. Jekylla zpíval v takové formě, v jaké jsem ho dosud nezažil, z jeho árie To je ten okamžik skutečně mrazilo. Skvělá pěvecky byla i Viktória Matušovová (Lucy), naopak Radka Coufalová (Emma) se svým partem trochu bojovala. Omylem je pak obsazení Jany Gazdíkové do malé role lady Beaconsfield.
(zadáno: 27.11.2013)
Viděno v TV záznamu.
(zadáno: 26.11.2013)
Hradecké Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho je gejzírem gagů a surreálně ujetých situací. Jen se nelze zbavit dojmu, že se v tom ztrácí Burkeho trudný život a zoufalá nechuť dospět. Hořkost z doktorova osudu, která by měla divákovi po skončení představení utkvět v mysli, v tomto postmoderním pojetí jen proteče skrze prsty.
(zadáno: 22.11.2013)
Smíchovský Gottland není divadelně tak vynalézavý jako ten ostravský, přesto se jedná o inscenaci, která zdařile komentuje české dějiny 20. století. První polovina je skutečně povedenější, autoři totiž měli velmi dobrý nápad s propojením českých dějin a současného stylu komunikace. Výsledkem je, že historické postavy spolu nekomunikují přímo ale prostřednictvím Facebooku, což vede k mnoha komickým momentům. Druhé části trochu schází rytmus, většina osudů je již jen dořečena a s ničím moc novým už inscenace nepřichází.
(zadáno: 13.11.2013)
Kolečkův text opět vtipně rozvíjí a domýšlí osudy hrdinů klasického dramatu bratrů Mrštíkových. Hodně se tentokrát staví na kontrastu mezi Prahou a moravským venkovem. Jenže tenhle kontrast je vytvořen poněkud násilně. Poslední díl z trilogie Kauz ukazuje, že se tento koncept již pomalu vyčerpává, ale přesto nabízí slušnou porci zábavy, i když tentokrát bez nějaké výraznější pointy.
(zadáno: 9.11.2013)
Inscenace Divadla Na Fidlovačce v hledišti rezonovala, byla srozumitelná a cílila na divákovy city, aniž by přitom obcházela rozum. Deákova režie je spíše nenápadná – nechává prostor hercům a jde po smyslu Sidonova textu. Převážná část příběhu se retrospektivně odehrává v roce 1883, nad vším se však přesto neustále vznáší vidina holocaustu. Otevřeně se pak promítá do scény, ve které je dosloven osud Shapirovy starší dcery Hany. Tato scéna je velkou hereckou příležitostí pro Barboru Mošnovou a pro svou tragičnost má i značnou působivost, vypadá však, jako kdyby vypadla z docela jiné inscenace.
(zadáno: 8.11.2013)
Havlova hra je jako dobře vysoustružený stroj. Každá replika má své přesné místo, hra se slovy ukazuje dramatikovo mistrovství, ale zároveň také odkrývá Havlovu největší slabinu. Zahradní slavnost je totiž především intelektuální hříčkou, která diváka nemá šanci výrazněji emocionálně zasáhnout. Text hry je zřetelně usazen v 60. letech a v narážkách na komunistickou frazeologii, ale režiséru Pařízkovi se daří škrty hru aktualizovat, takže rozhodně nevyznívá zastarale. 65%
(zadáno: 4.11.2013)
Dějových peripetií Orwellův román zase tolik nenabízí, Mikulášek je využívá, ale pochopitelně musí do inscenačního tvaru dostat také to nejcennější – na dřeň odhalené mechanismy, které totalitní režimy využívají k zotročení obyvatel a k úplnému ovládnutí svobodné vůle. Daří se to především tam, kde lze situaci vyjádřit nějakou temně groteskní stylizovanou scénu, méně už tam, kde je zapotřebí větší počet slov. Největší slabinou inscenace jsou videoprojekce. Především ta s anketou mezi lidmi, zda se žilo líp za komunistů nebo nyní, je časově neúnosně dlouhá a hlavně prvoplánově doslovná.
(zadáno: 22.10.2013)
Dramaturgicky odvážný počin, ve kterém se ale nepovedlo postihnout základní téma, kterým nejspíš měla být samota. Problém je už v samotném pojetí postavy Netvora, která se na scéně zjevuje jen v okamžicích, kdy vraždí či vraždami vyhrožuje. Společné scény Viktora s Netvorem navíc často připomínají spíše souboje zápasníků, přemíra fyzické akce pak ubírá hercům prostor na přesnější modelování svých postav. Martinu Františákovi se sice daří vytvářet některé silné a zasahující mizanscény (smrt Viktorova bratra Viléma), ale přesvědčivě adaptovat známý příběh se bohužel nepovedlo.
(zadáno: 22.10.2013)
Duo Kolečko - Špinar opět nezaváhalo. Inscenace má jen asi 70 minut, přesto obsahuje tři nečekané a vtipně využité dějové zvraty. Tentokrát se hraje přímo na divadelním baru, což dodává tu správnou atmosféru a diváky to přibližuje herečkám, které tentokrát nechává režisér Špinar vyniknout a sám se drží spíše v pozadí. Tradičně mi nejlepší připadala Jana Stryková, která má výjimečný, i když specifický, komediální talent.
(zadáno: 22.10.2013)
Ačkoliv zápletka je tentokrát netradiční, jednotlivé vtipy či scénická řešení jsou v podstatě předvídatelná, což hlavně v první polovině představení způsobuje řadu hluchých míst. Komedie se ovšem obvykle potřebují sžít s publikem, a tak je předpoklad, že se v budoucích reprízách povede některé nedostatky odstranit. Ryze činoherní text doplnil režisér Robert Bellan, který je na komedie specialistou, několika tanečními a pěveckými vložkami. Zařazení těchto scén působí ovšem poněkud násilně.
(zadáno: 9.10.2013)
Nová inscenace Švandova divadla má potenciál, který bohužel zůstal nevyužit. Přitom zpočátku to vypadaá opravdu nadějně, režisér Daniel Hrbek je ve vytváření atmosféry poměrně invenční, jenže Krakatitu postupně dochází šťáva. Samotnou kapitolou pak je závěrečná scéna, která je naprosto úmorná. Litoval jsem Stanislava Šárského, který musel jako Prokopův dědeček deklamovat papírem šustící text. Pochvalu si zaslouží Tomáš Pavelka (inženýr Prokop), který za celou dobu nesleze z jeviště, představení pro něj musí být fyzicky i psychicky velmi vyčerpávající.
(zadáno: 9.10.2013)
Jařabova inscenace zvláštně prolíná realitu se snem. Hlavní hrdina má typické příznaky syndromu vyhoření - práce ho nenaplňuje, deprese utápí v alkoholu... Režisér pojal své oblíbené téma životního ztroskotanectví se svým typickým černým humorem, který ale mohl být herci trochu lépe pointován. Inscenace si drží zvláštní atmosféru plnou nesmyslné krutosti, otevřené sexuality a pokřiveného vnímání reality. Celková koncepce je možná trochu neujasněná a nesměřuje k jasnému cíli, ale ta cesta je přesto velmi zábavná...
(zadáno: 6.10.2013)
U této inscenace je vidět, že režisér Ladislav Smoček má skutečně velkou důvěru k textu hry. Prakticky v ní neškrtá, jen se snaží co nejpoctivěji a nejpřesněji vyložit charaktery postav. K silnému zážitku tak nepotřebuje aktualizace ani žádné vnějškové efekty. Stačí, že má partu výborně hrajících herců, z nichž nejvíce vyniká Lucie Žáčková v roli Blanche. KLasické, poctivé herecké divadlo, které opravdu udrží divákovu pozornost po celé tři a půl hodiny.