Redakce

Lukáš Dubský

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (1392)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 8.4.2014)
Není to špatná inscenace, ale emocionálně mě nějak minula. Myslím, že Massiniho text je spíše průměrný. Chybí mu nějaký zobecňující přesah, zjevení doktora Peyrona pak působí tak trochu jako deus ex machina. Herci jsou celkem dobří, ale přijde mi, že se jejich herecké polohy nepodařilo režisérce Bělohradské příliš skloubit - na jedné straně výrazně expresivní Karel Dobrý jako geniální šílenec Vincent, vedle něj podehrávající David Matásek, do toho jednorozměrná postavička doktora Vernona - Lazara, kterou Filip Rajmont neměl šanci nějak výrazněji propracovat.
(zadáno: 3.4.2014)
Podařený text se povedlo převést do režijně i herecky velmi slušné inscenace. Hra je rozčleněna do 14 kapitol, které pokrývají časový výsek zhruba od roku 1930 do přelomu tisíciletí, nejvíce se autor celkem logicky soustředí především na období druhé světové války. Naše třída nemá klasickou dialogickou strukturu, postavy poháněji děj kupředu tím, že sdělují i co zrovna dělají a případně také, jak se cítí. Inscenace je dost naturalistická, spíše však ve slovech než v jevištní akci.Asi nejobtížnějším místem je poslední obraz, kde inscenace trochu zápasí se statičností. (více v článku na blogu)
(zadáno: 1.4.2014)
Úžasně atmosférická inscenace. Člověk má pocit, jakoby se účastnil skutečné vesnické tancovačky či zasedání obecního zastupitelstva. Vše vyhlíží téměř autenticky, neokoukaní herci přesně zpodobňují jednotlivé vesnické figurky, třešničkou na dortu je pak živá kapela. Své samozřejmě dělá i prostředí Baráčnické rychty, které je využito takřka bezchybně (včetně neustále nošeného občerstvení). Drobnou slabinu vidím ve scénáři, který není zdaleka tak propracovaný, jak by mohl být. A tak se ty nejzásadnější informace divák dozví hned v první části, v dalších dvou už jen nasává atmosféru doby. 85%
(zadáno: 1.4.2014)
Podivný případ se psem není jen intimní zpověď autistického chlapce, ale je to hra, která má spád, a je svým zvláštním způsobem i velmi vtipná. Vyplývá to ze střetu Christopherova krystalicky čistého pohledu na svět s naším vnímáním běžných životních situací. Nemalou měrou se na kvalitě hry podílí Stephensova dramatizace. Role Christophera je velkou hereckou příležitostí, kterou Vojtěch Blahuta dokázal naplno využít. Zbytečně nepřehrává, mladého autistu ztvárňuje věrohodně a díky jeho fyziognomii mu divák uvěří i patnáctiletého chlapce. Snad jen scéna útěku z domova je příliš zdlouhavá. 75% (více v článku na blogu)
(zadáno: 24.3.2014)
Povedená hra, která jasně ukazuje, jakou sílu má na formující se osobnost tlak jejího okolí. Témata jako xenofobie nebo přetvářka jsou stále aktuální. Hra by si možná zasloužila větší dramaturgické zásahy, místy už se motivy trochu opakují. Herecky vyniká Ondřej Brousek v roli pronásledovaného Andriho, v neobvykle vážné poloze Učitele se divákům představí Václav Vydra, zaujme i dětsky vzdorovitá Barblin Ivany Uhlířové. 75%
(zadáno: 23.3.2014)
Opět velmi profesionální produkce, největší přidanou hodnotou je tentokrát taneční složka. Propracovaná choreografie, jejímiž autory jsou Igor Barberic a Aneta Majerová, klade velké fyzické nároky na herce, a to i na ty v menších rolí. Největší zápřah je pak nucena absolvovat Ivana Vaňková v roli Alex, ale zvládá to pohybově, pěvecky i herecky bez jakýchkoliv problémů. Jen je škoda přepálené stopáže. Příběh je velmi jednoduchý, dalo by se říci prostinký, a roztáhnout ho na tři hodiny považuji za chybu. Vždyť filmová verze měla pouhých 89 minut a přesto v ní bylo vše podstatné.
(zadáno: 19.3.2014)
Režisér David Šiktanc vede herce k realistickému zobrazení postav a výrazně psychologickému herectví. Problémem je první polovina představení, která je hodně zdlouhavá. Jakkoliv lze chápat, že pečlivé představení jednajících postav zvýší divákův zážitek z druhé, emocionálně vyhrocené části, krácení by bylo jen ku prospěchu věci. Nejzajímavější jsou na celé inscenaci herecké výkony. Patrně nejpropracovanější postavou hry je hlava rodiny James Tyrone. Ve fascinujícím podání Jiřího Zapletala je mužem neustále zápasícím se svou lakotou, která ho odcizuje od jeho nejbližších.
(zadáno: 16.3.2014)
Nebeského Tartuffe Impromptu! není divadelní událostí sezony, ani nejzajímavější interpretací Molièrova textu, ze kterého si bere jen střípky. Ovšem je to inscenace svižná, která dokáže diváka na 90 minut zabavit. Možná v některých chvílích působí dojmem nevázané frašky, ale pod tímhle povrchem se skrývá proud asociací, které mají potenciál zaujmout, i když jim patrně nelze úplně porozumět. Dobrý nápad bylo přizvat jazzmana Milana Svobodu, pěvecké party jsou pak zřejmou parodií opery či muzikálu. Herecky se nejvíce daří K.Dobrému, D.Prachařovi a L.Žáčkové.
(zadáno: 15.3.2014)
Tragický příběh, který hra vypráví, má jistě potenciál zaujmout i dnešního diváka. Jenže inscenaci Divadla pod Palmovkou se příliš nedaří vytvářet hutnou atmosféru, nedokáže gradovat napětí, a tak místy poněkud nudí. Člověk by čekal, že na scéně uvidí horkokrevné Španěly, místo toho se mu dostane studeného nasvícení, stroze jednajících postav a promluv plných dlouhých pauz. Jako kdyby Lang inscenoval spíš severské drama než příběh odehrávající se na jihu Španělska. Potěší celkem zajímavé herecké výkony.
(zadáno: 7.3.2014)
Dobře napsaná hra, ve které autor dokázal vyvážit humorné okamžiky, sentiment a zapojit do ni i jistý filosofický přesah. Trochu mi vadilo, že paní Martinová (L.Molínová) a prezident Delback (V.Svoboda) nejsou s ostatními postavami rovnocennými spoluhráči, ale jsou napsány spíše v rovině komických figurek. Z herců mě nejvíc zaujala Vanda Chaloupková svým přirozeným projevem. Člověk jí tak na konci opravdu přál, aby se její výtah rozjel směrem dolů... (více v článku na blogu)
(zadáno: 2.3.2014)
Po mnoha letech muzikál, který se v Pardubicích skutečně povedl. Hlavní zásluhu na tom má skvělá Martina Sikorová v roli Sally Bowles, ale i vcelku nápaditá choreografie kabaretních čísel. Po činoherní stránce se daří všem zúčastněným, po té pěvecké trochu zaostává Jiří Kalužný, což je dost znát především v duetech s tradičně precizní Dagmar Novotnou.
(zadáno: 1.3.2014)
Pokrevní bratři podle mého názoru patří k těm vůbec nejlepším divadelní textům. Je tam vtip, který vychází ze situací a prostředí. Nechybí silný příběh, který dojímá, ale neždímá lacině slzy. A navrch také několik chytlavých melodií. U tohoto muzikálu potřebujete mít především dobré činoherce, v MDB jsou navíc velmi zdatní i pěvecky. Za zmínku stojí především výkon Aleše Slaniny, kterému role Mickeyho neskutečně sedla. Říkal jsem si, že Hana Holišová je na roli Paní Johnstonové příliš mladá, ale zvládla to na výbornou a při jejím závěrečném songu až mrazí v zádech.
(zadáno: 23.2.2014)
Obávám se, že texty Ireny Douskové fungují lépe jako knihy než divadelní hry. Barbora Hrzánová je v hlavní roli opět velmi dobrá, i když zde nemá tolik prostoru k herecké exhibici jako v Hrdém Budžesovi. Zaujmou ale i ostatní účinkující, především Jan Hrušínský a Lenka Vlasáková. Petr Vacek hodně doplatil na to, že v jeho postavě si Dousková pravděpodobně vyřizuje účty s bývalým manželem, a tak je Jindřich Darda pohříchu jednorozměrný zloduch. Hodně retardující jsou tři vložené pohádky, bez kterých by se hra obešla.
(zadáno: 20.2.2014)
Zelenkova hra disponuje velmi zajímavým příběhem, ke kterému se vyloženě hodí typicky civilní pojetí dejvických herců. Exceluje především Ivan Trojan v titulní roli, ale výborně zahraná je i většina vedlejších rolí.
(zadáno: 16.2.2014)
Rozbitý džbán je dramaturgicky vcelku nápaditá volba, diváckým hitem se ale nejspíš nestane, jelikož nemá moc co nabídnout. Komediální rovina hry je už hodně zastaralá a většina situací smích nevzbuzuje. Naopak téma hry o prohnilosti mocných, kteří o nás rozhodují, má velký potenciál. Jenže vlivem nedůsledného výkladu postav divák nemá šanci poznat, že se hraje o dnešní době. Pokud režisér Vencl chtěl, aby diváci v soudci Adamovi poznali současné "výtečníky", jako je Berka a další, nesměl by být Adam Zdeňkem Rumpíkem interpretován jako žoviální, trochu popletený strejda.
(zadáno: 16.2.2014)
Zdařilý převod oblíbené fantasy knihy na jeviště. Maškaráda mě ovšem přišla o trošku lepší, patrně díky fenomenálnímu Janu Vondráčkovi v roli Sardelliho. Přišlo mi, že místy Soudným sestrám trochu chyběl drive, těch skoro 13 let na repertoáru je už možná znát.
(zadáno: 12.2.2014)
Zajímavý počin, který dokazuje, že muzikál nemusí být jen popcornová zábava. Začátek je poněkud zdlouhavější, divákovi chvilku trvá než do života slavné herečky naplno pronikne. Radek Balš myslel na to, že tvoří muzikál pro činoherce, takže se sice nedočkáte nějakých úchvatných árií, ale na druhou stranu ani nemáte pocit, že by některý z herců byl mimo svůj hlasový rozsah. Mimo skvělé Kamily Sedlárové v titulní roli, zaujmou i Jan Sklenář a František Staněk (ten především herecky). 75%
(zadáno: 6.2.2014)
S poetikou Jana Nebeského se bohužel poněkud míjím. Opět je to pastva pro oči a to díky originálně řešené scéně a barevným kostýmům Jany Prekové. Jenže Nebeského režie přináší spíše znejasnění než výklad Ibsenovy hry z dramatikova symbolistického období. Nachází se tu spousta scén, které mají šanci diváka zasáhnout (třeba scéna s Krysařkou), ale také mnoho těch, jejichž smysl mi unikal. Líbil se mi odkaz na Trierova Antikrista, který má s Eyolfkem leccos společného. Výrazná expresivita ale byla po čase už dost unavující. (více v článku na blogu)
(zadáno: 3.2.2014)
Tohle se hodně nepovedlo. Na chebském Mráčkovi se ukazuje, jak obtížné je převést oblíbený film na divadelní prkna. Tvůrci nezvolili žádný vlastní jazyk, jen otrocky ilustrují filmový scénář, ale bohužel jim nedochází, že zákonitosti divadla a filmu jsou hodně odlišné. Přísnější měřítka snese snad jen scéna Karla Čapka. Přestavby se inscenátoři rozhodli zpestřit hudbou, která sice není úplně špatná, ale doplňují ji zcela tristní texty. 25%
(zadáno: 2.2.2014)
Jedná se o klasickou salonní komedie, na které je zajímavé, že ji dramaturgie českých divadel objevila až zhruba 130 let po jejím sepsání. Pro herce Klicperova divadla je klasická fraška hodně nezvyklým žánrem, se kterým si ale dokázali poradit herecky velmi slušně. Nejvíce se mi líbili Filip Richtermoc jako plukovník Lukyn a Pavlína Štorková, která hrála sestru hlavní hrdinky. Přesto se jedná spíše o průměrnou inscenaci - zub času už je na Pinerově komedii znát a režisér Šimon Dominik se nepokusil jít divákovi naproti domýšlením nějakých gagů.
(zadáno: 1.2.2014)
Hře bohužel chybí silnější příběh, zápletka by byla vhodnější spíše pro nějaký skeč než divadelní hru. Děj posouván víceméně jen pomocí náhody a chybí byť jen povrchní charakterizace postav. Zábavná je naopak pointa a místy i černý humor, který ale není nijak kontroverzní, takže inscenace rozhodně nemá ambice nikoho pobouřit. Herci mají složitou úlohu, dobře se s ní vyrovnali hlavně představitelé policistů Jan Maléř a Marek Adamczyk.
(zadáno: 31.1.2014)
Podobně jako v Národním divadle je i v Olomouci celá inscenace postavena na výkonu hlavního představitele. Nutno říct, že Roman Vencl je leckdy lepší než Donutil. Režisér Nikolaj Penev nestvořil žádnou rutinní inscenaci - text hry výrazně krátil, dal prostor hereckým improvizacím a scénickým gagům. Některé jsou opravdu povedené (šacování kabátů, simultánní překlad zkomolené italštiny), jiné by naopak bylo vhodné vyškrtnout (iritující jsou především všechny scény s mladou mileneckou dvojicí Silvio a Clarice).
(zadáno: 30.1.2014)
Složitý text, který by v rukou méně kvalitního inscenačního týmu mohl dopadnout bídně. V režii Hany Burešové je ovšem Krott chytrou zábavou, ve které se filozofické pasáže střídají se scénami plnými absurdní komiky. Dramaturgicky je to výborná volba, ačkoliv se jedná o text ze 60. let, jeho aktuálnost příliš neutrpěla. V hlavních rolích excelují Jan Mazák a především Michal Isteník.
(zadáno: 28.1.2014)
Petr Zelenka ve své hře řeší nejen téma alkoholismu, ale chytře se trefuje i do dalších neduhů dnešní doby. V první půli je Dabing Street především nevázanou komedií, postupně ale tuhne úsměv na rtech. Škoda jen, že tenhle kus Dejvického divadla není svižnější. Především ve druhé půli by se dalo určitě krátit. Diváci se ale nenudí a to především díky sehranému týmu herců, z nichž mě nejvíce zaujali Martin Myšička a Hynek Čermák.