Redakce

Lukáš Dubský

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (1417)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 10.5.2016)
65%. Pro diváka je ideální mít alespoň základní přehled o Dostojevského předloze, jelikož inscenace je dějově roztříštěná. Čičvák má trochu sklony k režijnímu exhibicionismu, takže je tady řada scén, k nimž je obtížné nalézt klíč. Některé rekvizity pak působí i trochu samoúčelně, naturalismus a nahota mi naopak nevadily. Do logického celku se jednotlivé scény neskládají, přesto je to zábavné a navíc se daří budovat nihilistickou atmosféru podtrhující významné mlčení Boha ve světě, kde "hřích je to jediné, co v životě stojí za to". Kukura je jako starý Karamazov nevyzpytatelným protivníkem. (více v článku na blogu)
(zadáno: 4.5.2016)
Největším přínosem Deákovy inscenace je zajímavé pojetí hlavní postavy, ve které Igor Bareš prokázal cit pro tragikomické hrdiny. Jeho Stockmann bojuje především sám se sebou, postupně se stává nebzepečný sobě i svým blízkým. Celkem dobře se s rolemi vypořádali i I.Řezáč a O. Vlach, poněkud nešťastné je pojetí novinářů Billinga a Hovstada. Nepovedla se důležitá scéna veřejného shromáždění, opilecké výlevy vyznívaly trapně. Vinohradská inscenace hodně akcentuje zkorumpovanost partajní politiky, což pochopitelně v publiku rezonuje. Oproti tomu přidané vulgarismy jsou v podstatě zbytečné.
(zadáno: 3.5.2016)
Dobře napsaná hra, která zkoumá obtížnou otázku viny ve vypjatých časech. Je Leni fašistka, která "nahnala" lidi do náruče Hitlera, nebo jen zdatná filmařka, kterou zajímala jen estetická kvalita jejího díla a nikoliv kontext doby? Inscenace na tyto otázky nedává jasnou odpověď, divák si musí názor udělat sám. Velkou hereckou příležitost využila V. Cibulková beze zbytku, za zmínku ale stojí také malá (ale výrazná) role D. Syslové.
(zadáno: 2.5.2016)
Hravé představení, které je výrazně cíleno na děti, ale pobaví i dospělé. Navíc to není žádná "výchovná nuda" - na jevišti se kouří, mluví sprostě, inscenační úprava vnáší do Poláčkova příběhu známé písně s novými texty (třeba Znám jednu dívku z Prodané nevěsty).
(zadáno: 27.4.2016)
Samotný koncept se mi celkem líbil, jakkoliv je to jen takové pohrávání si s žánrovými motivy a klišé bez nějakých spodních proudů a konotací. Možná to bude tím, že mám rád lynchovské detektivky, kde neexistuje jedna pravda a divák si skládá příběh zcela sám, bez pořádných indicií. Kámen úrazu této inscenace tkví v tom, že režisérka neodhadla limity zvoleného konceptu. Inscenace tak je minimálně o půl hodiny delší, než by měla být. Herecky je to celkem povedené, zaujmou hlavně D.Matásek, E.Salzmannová a P.Vančura. Líbila se mi i hyperrealistická scéna A.Šilara. (více v článku na blogu)
(zadáno: 25.4.2016)
Režisér M.Tyc se chtěl na hru podívat dnešním pohledem a vytáhnout z ní absurdnost a grotesknost situací. To se mu dařilo na začátku, pak inscenace zbytečně zvážní. Hra je hodně spjatá s dobou svého vzniku, řekl bych, že Evropa má dnes trochu jiné problémy, než charismatické diktátory a vlastenecké války. Nejaktuálněji tak působí připomínka stádního principu a pasivity "obyčejných" lidí. Ideálním představitelem Galéna je M.Němec, který dokáže Galénovu nejistotu vystihnout drobnými gesty i jemným zadrháváním v řeči. Povedla se hudba, místy dost podivné jsou ovšem kostýmy (Krüg, Novinářka).
(zadáno: 20.4.2016)
V D21 se rozhodli omezit počet postav. Škrtnuty tak byly party správce Šamrajeva a jeho ženy, doktora Dorna i učitele Medveděnka. Tyto výrazné změny se asi nejméně dotkly vztahu Treplev - Zarečná, tato linie vyprávění v inscenaci funguje zdaleka nejlépe. A to hlavně díky velmi dobrému výkonu M.Čížkové. Z Arkadinové se stala dost negativní postava a nejvíce krácením utrpěl Sorin, který přebírá některé Dornovy repliky, což není nejšťatsnější řešení. Hlavní Čechovovy myšlenky ale jsou v tomto Rackovi čitelné. (více v článku na blogu)
(zadáno: 17.4.2016)
55%. Hra o tom, jak člověk touží být s někým, ale jak to prostě v mnoha ohledech nefunguje. Scénografickému řešení, kdy jsou herci zavřeni v jakémsi teráriu, lze rozumět, ovšem přesto to znamená, že do publika dolehne minimum emocí. Z diváka se tak stává jen pozorovatel, který si poslechne tři variace na jedno téma, aniž by si z něho odnesl nějaké výraznější dojmy. Nejspíš je to zakódované už v samotné hře, který nejvíce zaujme asi neobvyklou formou. Dramaturgické změny ve třetí scénce mi nevadily. Spolu/Sami není ztráta času, ale od divadla zkrátka očekávám něco trochu jiného.
(zadáno: 17.4.2016)
75%. Příjemná oddechovka, která kombinuje celkem nevšední humor s pěveckými čísly, žánrově to celé nejvíce připomíná kabaret. Děj to sice v podstatě žádný nemá, ale to vůbec neznamená, že by se divák nudil. Zvlášť když se všem pěti účinkujícím daří herecky i pěvecky. Asi nejlepší jsou M.Sikorová jako mimózní Mary Amnesie a P.Janečková coby Roberta Anna zoufale se snažící předvést divákům svůj výstup. Geniální jsou filmové dotáčky!
(zadáno: 11.4.2016)
65%. Celkem povedená divadelní jednohubka. Ve svižných dialozích se pozná asi většina diváků a inscenace má velmi příjemnou stopáž (60 minut), takže končí dřív, než se téma partnerských vztahů vyčerpá. Civilní pojetí hercům svědčí, je dobře, že nepodlehli svodům vkládat důraz na vtípky sexuálního charakteru. Na jevišti dokázali vytvořit uvěřitelný manželský pár, v němž oba řeší, co dál se životem.
(zadáno: 9.4.2016)
45%. Text kombinuje poněkud surrealistické výjevy s faktografickými informacemi o zakladatelích RAF. Bohužel se obávám, že režie nedokázala ze hry vypíchnout nějaké zásadní téma. Nepodařilo se mi vyvodit, proč právě v této chvíli sledovat vznik a vývoj dávno zaniklé teroristické organizace. K nějakému zobecnění vzniku zla v člověku totiž poslední inscenace souboru Company.cz v Divadle Komedie nedochází. Herecky je to nicméně celkem zdařilé, ve scénografii je patrná snaha o minimalismus, bez extrémně hlasitých výstřelů bych se asi obešel.
(zadáno: 7.4.2016)
65%. Monumentální symfonická hudba velmi dobře podbarvuje osudovost celého příběhu, ovšem muzikál nedisponuje žádnou zapamatovatelnou melodií. Asi největší problém Titanicu je v jeho libretu. Snaha zachytit mozaiku osudů posádky i cestujících vede k tomu, že žádná z postav nemá na jevišti více než pár minut. Nad drobné příběhy postav se vypíná velké plátno - snaha člověka o technologický pokrok, neodolatelná touha po rekordech a mediální slávě, sny, které jsou zmařeny nedostatkem pokory. Herecky a pěvecky je Titanic na vysoké úrovni - zaujali mě hlavně J.Horký, P.Štěpán, J.Mach a M.Pešková. (více v článku na blogu)
(zadáno: 2.4.2016)
65%.Stejně jako v době vzniku vzbuzuje i smíchovský Misantrop spíše zdvořilé uznání než zájem a nadšení. Určitě zaujme povedená scéna J.Cillera a kostýmy Z.Hudákové. Z Brutovského režie úplně nevyplývá, proč hrát tuhle hru právě teď a tady. Nahlíží ji především jako vztahovou tragikomedii. Alcest v podání F.Čapky nedokáže žít v pokrytecké společnosti, ale tušíme, že podobné problémy bude mít i jeho život v ústraní. Jeho vystupování je teatrální a z nenáviděné společnosti si vědomě buduje publikum. Z ostatních herců zaujme především M.Krátká. Podivné mi přišlo pojetí postav Akasta a Klitandra. (více v článku na blogu)
(zadáno: 24.3.2016)
V Divadle v Dlouhé vznikla poctivá inscenace, která sází na výborný výkon Michala Isteníka v hlavní roli. Isteník musí Oblomova na jevišti skutečně „odžít“. Ani na vteřinu nesleze ze scény, navíc musí věrohodně zachytit prudké změny nálad. Od absolutní netečnosti přes ztřeštěnou zamilovanost až po chorobnou úzkost – ve všech polohách je herec přesný a uvěřitelný. Tvůrčí tandem Burešová – Otčenášek opět dokázal v klasické látce nalézt východiska pro zcela současnou výpověď o lidském strachu z životních zklamání a osamění, kvůli kterému často volí jednodušší cestu bezkonfliktního přežívání.
(zadáno: 18.3.2016)
Inscenace je společným projektem celého tvůrčího týmu, režisér B.Holiček si ovšem stanovil dost vysoké ambice, které naplnit nedokázal. Evropa je divácky hodně nevstřícnou inscenací, která má velké problémy s temporytmem (neustále průjezdy vlaků a zatmívačky signalizující blížící se bouři představení velmi retardují). Závěr ale nakonec přece jen určitou výpovědní hodnotu má. Odvážný kousek, který se vymyká běžnému repertoáru oblastního divadla. Jen těžko bych ale hledal důvody, proč někomu jeho zhlédnutí doporučit.
(zadáno: 17.3.2016)
Na obtížně inscenovatelném románu nechali Skutři opět zapracovat svou divadelní imaginaci a výsledkem je hravá a výtvarně propracovaná inscenace. Mísí se v ní absurdita, fantaskní motivy, surreálné prvky s velkou láskou i utrpením. První polovina je trochu ukřičená a funguje hlavně v jednotlivostech, teprve při vážnější druhé polovině se vyklene důmyslný dramatický oblouk. Skutři umí úžasně aranžovat mizanscény - tentokrát se mi nejvíc líbila apokalyptická pouť Alice po knihkupectvích, kde pálila spisy filozofa Partra. Herci tradičně skvělí, tentokrát je doprovází i divadelní kapela Mastix.
(zadáno: 17.3.2016)
Multižánrové hudební dílo, které nabízí několik zajímavých melodií, je řemeslně velmi dobře nastudované. Pěveckou hvězdou večera je R.Coufalová v roli Marie, zdatně ji ale sekundují i zbylí účinkující. Bohužel celý muzikál je víceméně jen sledem výjevů z Bible. Středem zájmu tvůrců je Marie a její obětavá láska k synovi, naneštěstí je tato postava definována opravdu pouze skrze mateřskou lásku k Ježíšovi (třeba Josef je tudíž zcela okrajová postava). Velký problém mají autoři s charakteristikou postav - po scéně se tak nepohybují živí lidé ale spíše archetypy křesťanské symboliky.
(zadáno: 10.3.2016)
U téhle hry je velkou výhodou být cílovou skupinou. Člověk totiž z jeviště slyší myšlenky a dialogy, u kterých má neodbytný pocit, jako kdyby je Modzelewski opsal i z jeho života. Ironie a nadhled tvoří celkem zábavnou směs s vtíravými a nepříjemnými otázkami, zda člověk nestojí na podobném rozcestí jako hlavní hrdina Matěj. Dvojjedinost hlavní postavy (V.Štěpánek a V.Udatný jako jeho podvědomí) dává možnost nahlédnout situace z různých úhlů pohledu - toho korektního, kdy se člověk chová, jak se od něj očekává, i ty toho druhého, mnohem spontánnějšího.
(zadáno: 4.3.2016)
Režisér M.Vajdička dokázal přesně vystihnout směšné podtóny Čechovovy hry, a tak byla místy k vidění mimořádně zábavná podívaná. To ale nijak nezmenšovalo mrazivou sílu závěru. Herci dokázali postavám vtisknout mnohdy velmi originální výklad. Herecky je to téměř bez slabin, nejvíce mě zaujali I.Trojan, J.Plesl, M.Krobot a z hereček L.Krobotová. Příliš mi nesedlo jen pojetí Arkadinové, kterou ztvárnila K.Melíšková. Ačkoliv už jsem tuhle Čechovovu hru párkrát viděl, pojetí některých postav mě skutečně překvapilo. Asi zatím nejlepší Racek, kterého jsme zhlédl. 85%
(zadáno: 1.3.2016)
65%. Inscenaci vévodí skutečně velkolepá výprava. Špinar Manon výrazně krátil a vztahy vyostřil, aby je přiblížil mladším divákům. J.Pidrmanová i V.Polívka dokázali podat Nezvalovy verše s citem pro míru patosu i s občasným ironickým pomrkáváním. Zaujme také R.Mácha jako Tiberge, jehož činy jsou vedeny hlavně žárlivostí. Špinarovu zpracování lze vytknout máloco, osobně mám problém s předlohou, kterou považuji za jazykově vytříbenou, ale obsahově prázdnou. Ten, kdo dokáže divadlo vnímat jen citově bez racionálních úvah, ať si přičte k mému hodnocení 20 procent. (více v článku na blogu)
(zadáno: 28.2.2016)
Povedená inscenace Topolova složitého textu. Téma kolektivizace je pro dnešního diváka trochu odlehlé, ovšem ve hře tvoří spíš dobovou kulisu. Hraje se o mezlidských vztazích a souboji člověka o vlastní hodnotový systém. Režiséru Rychlíkovi se podařilo z herců dostat skvělé výkony - nejpůsobivější jsou J.Ondrušková a P.Borovec v rolích Králových dětí. Z menších rolí zaujme hlavně J.Janoušková (Věra). Masopustní maškary oblékla výtvarnice E.Jiřikovská do vizuálně zajímavých kostýmů, kterým je trochu na škodu jejich výrazná robustnost.
(zadáno: 24.2.2016)
Hru R.Harwooda považuji za jedno z nejlépe vystavěných dramat, jelikož diváka skutečně donutí pokládat si otázky o povaze viny. Je to fascinující souboj dvou úhlů pohledu – na jedné straně materialistický a přisprostlý major, jemuž právo vítězů dává možnost soudit intelektuálně založeného hudebníka, který pro své umění odmítal vnímat kontext doby, ve které tvořil. Z herců mě více zaujal V.Fridrich, jeho major Arnold je víc než jen nekulturní barbar (jak by tato postava mohla být chápána). Povedla se také scéna J.Milfajta, očekávál bych možná vynalézavější práci s hudbou.
(zadáno: 17.2.2016)
Častá zvěcnění a zcizení vnášejí do inscenace humor a drží na uzdě patos, který je v dílech romantismu z podstaty přítomný. Duo SKutr opět hodně sází na atmosféru, takže si vyhráli se svícením, hudbou a různými drobnostmi. P.Štorková opět dokazuje, že její odchod do Národního divadla bude velkou ztrátu. Štorková dokáže bez problémů mluvit ve verších, což dokazuje v citlivé interpretaci Tatánina dopisu Oněginovi. M.Zavičár je rozjařile bujarým Oněginem, který ovšem pod maskou bohorovnosti už od počátku skrývá bolest a nevyrovnanost. Z menších rolí zaujme především D.Smečka jako Zarecký. (více v článku na blogu)
(zadáno: 10.2.2016)
75%. Velmi povedený vhled do autistické duše. Text je místy vtipný a zcela se vyhýbá sentimentu. Klipovitá koncepce v této inscenaci funguje, časté zatmívačky odráží fragmentární vnímání reality hlavní hrdinkou. Důležitou rolí hraje také zvuková stránka včetně repeticí některých písní či vět. Hlavní tíha spočívá ovšem na Simoně Babčákové, která přesně a věcně modeluje zranitelnou Wendy. Ta se musí potýkat s nepochopením a často přímým zneužíváním okolí. I přes veškerá protivenství jde ale dál a snaží se o normální život.
(zadáno: 5.2.2016)
Zdařilé převyprávění Learova osudu, které však nepřináší nic moc nového. Výraznější dramaturgické zacílení by hře pomohlo, stejně jako zkrácení. B.Polívka svým výkonem nepřekvapí, ale ani nezklame. Learovo šílenství příliš nezvýrazňuje, jeho výkon se při scénách na vřesovištích téměř nemění. Z ostatních bych vyzdvihl především M.Isteníka a L.Janotu. Více viz blog (více v článku na blogu)