Redakce

Lukáš Dubský

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (1392)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 13.9.2014)
Zábavná inscenace, která si po většinou času vystačí s minimem slov. Režisér Jan Mikulášek opět zvolil výrazně groteskní polohu, tentokrát mi zde ale chybí ony mrazivé okamžiky, které se vyskytují v jeho ostatních inscenacích. Mikulášek sice zase ukazuje ty nejhorší lidské vlastnosti, ale tentokrát to dělá paradoxně až moc zábavně. Inscenace se hodně točí kolem jídla a stolování, takže si dovolím použít gastronomický příměr - Buržoazie je takový chutný předkrm.
(zadáno: 21.7.2014)
Dobře udělaná muzikálová klasika, která se na Biskupský dvůr hodí. Inscenace se nebere úplně vážně, operuje s lehkou nadsázkou. Nejvýraznějším pěveckým číslem je dle očekávání Lásko má, já stůňu v podání skvělé Hanky Holišové. Bavily mě i výkony L. Janoty, J. Macha, A. Slaniny či A. Březinové. Bohužel dost nevýrazný je Jaroslav Matějka v roli Karla IV. 75%
(zadáno: 1.7.2014)
Herecky velmi vydařená inscenace. Precizní je Veronika Gajerová jako krutě ironická Martha, dobrým protipólem jí je Aleš Procházka, jehož George je napůl břídil, zároveň také ale obratný manipulátor. Hodně překvapuje Veronika Kubařová ve skvěle zvládnutých opileckých etudách naivní Honey. A nezaostává ani Viktor Dvořák, jehož Nick je na první pohled nenápadný univerzitní pedagog, který je ale až nezdravě ambiciózní. Hře z roku 1962 hodně pomohl také nový překlad Jiřího Joska, který jí přiblížil současnosti.
(zadáno: 30.6.2014)
Režijní zpracování a herecké kreace tentokrát zachraňují mnohé, jelikož text nepatří k nejsilnějším. Chybí mu výraznější téma, život slavné francouzské královny zachycuje poněkud povrchním způsobem s důrazem na bulvární detaily. Právě groteskní stylizace, kterou Špinar zvolil, brání tomu, aby některé scény vyzněly příliš banálně. Pavlína Štorková dokázala přesně postihnout proměnu z „pyšné Rakušanky“, která si nedělá s ničím starosti, v silnou ženu, jež i pod gilotinu odchází nezlomena.
(zadáno: 29.6.2014)
Možná trochu s podivem je, že ústřední postavou není ani tak Ivan Vojnickij, jako spíše komplikovaný trojúhelník Soňa – Astrov – Jelena. Právě ve výkladu těchto postav vidím největší přínos Páclovy inscenace. Nejzajímavější z celého ansámblu Bezručů je tentokrát Pavla Gajdošíková. Hodně dobrým režijním nápadem bylo postavit na jeviště starý klavír, na který jednotliví protagonisté čas od času hrají a dobře tak rytmizují děj. Mnohé další nápady ale inscenaci příliš neprospěly, jejich smysl zná patrně jen režisér. (více v článku na blogu)
(zadáno: 27.6.2014)
Drábek opět zručně kombinuje crazy komedii s vážnými momenty, které divákům připomenou leccos z jejich vlastního života. Nechybí ani fantaskní motivy, díky kterým získává hra místy až surrealistické vyznění. Oproti Jedlíkům čokolády ovšem výrazně ubylo komediálních scén a naopak přibylo těch posmutnělých, zachycujících životní marnost hrdinů. Jenže David Drábek nezapře, že je hlavně komediální autor, a tak to nejlepší na jeho hrách jsou situační gagy a nesmírně vtipné hlášky. V okamžicích, kdy hra zvážní, dostává se často za hranici kýče a odkapává z ní pro mě těžko snesitelný sentiment. (více v článku na blogu)
(zadáno: 24.6.2014)
Jedna z těch inscenací, u které člověk přestane řešit, jestli má temporytmus, jestli herci nepřehrávají a nechá se prostě unášet dějem. Příběh je opět doplněn několika jednoduchými, ale účinnými jevištními triky, a také parádní hudbou(soubor Divadla v Dlouhé opět dokazuje, že je muzikálně opravdu nadaný). O líné babičce je inscenace, která má šanci zaujmout děti i dospělé, protože se tu nachází mnoho drobných odkazů, které děti rozklíčovat nedokáží, ale jejich rodiče zajisté pobaví. Překvapil mě poněkud posmutnělý závěr, ale do logiky příběhu vlastně nakonec docela přesně zapadl.
(zadáno: 24.6.2014)
Drábek dokáže se Shakespearovým texty hotové zázraky. Tentokrát dokázal ukrotit svou bujnou fantazii, nerozhazoval marnotratně nápady, ale soustředil se na vyprávění příběhu "veronských milenců" 21. století. Rodové spory nahradil těmi etnickými. A tak jsou Kapuletové "věčně mladí" snobové bez špetky citu, Montekové jsou zase nespoutaná romská rodina, která žije dle svých tradic a zvyklostí. Z ústředního páru udělal režisér geeky, kteří spolu zpočátku nedokáží komunikovat jinak než pomocí svých notebooků. Jako kotva v bláznivém světě slouží milencům jen kněz Vavřinec a policistka Miranda. 85% (více v článku na blogu)
(zadáno: 24.6.2014)
Boleslavská inscenace stojí především na báječné herecké souhře ústředního páru. Petr Mikeska dokázal výborně zachytit běsy sužující duši Paula Verlaina i závislost na lidech z jeho blízkého okolí. Matouš Ruml je zase neodolatelným a zároveň nesnesitelným Rimbaudem. Lepší je první polovina, ve které je vztah obou prokletých básníků budován, ve druhé části už převažuje sebedestrukce a sebelítost. Člověk po zhlédnutí představení zatouží přečíst si některou z básnických sbírek těchto pánů. 75%
(zadáno: 17.6.2014)
Velmi povedená inscenace. Režisérka Anna Petrželková akcentovala komickou rovinu hry a udělala z Taboriho textu opravdovou frašku v tom nejlepším smyslu slova. Musím pochválit výborné vedení herců, hlavně Filip Čapka s Tomášem Pavelkou dokázali svůj cit pro tento divadelní žánr. Potěšily také povedené kostýmy a nakonec se jako dobrý tah ukázalo i angažování živé slepice Lucky, jakkoliv jsem o tom měl zpočátku pochybnosti. Tabori ukazuje zrůdnost nacistického režimu tak, že se mu jednoduše směje. Žádné moralizování nebo hlubokomyslný rozbor, jen očistný smích...
(zadáno: 17.6.2014)
Zojčin byt je řemeslně slušně udělaná inscenace s příjemnou stopáží. Hlavním kladem je Klimszova práce s herci, kteří dokázali vyjet z obvyklých kolejích (platí to především pro Zdeňka Rumpíka a Alexandra Postlera). Jen je poněkud nesnadné odpovědět na otázku, proč by zrovna tento kus měl být v dnešní době nasazen na repertoár. V roce 1989 možná inscenace ve VČD rezonovala, ale dnes by možná neškodilo nalézt nějaký současný kus, který by byl v kritice divokého podnikání v šedé sféře ekonomiky cílenější a údernější.
(zadáno: 11.6.2014)
Inscenace 1914 disponuje krásným světelným designem a velmi dobrá je také hudba Aleše Březiny. Ale to je tak všechno. Libreto nespojuje jednotlivé scény do nějaké souvislejší koláže, nefungují bohužel ani samostatně (snad s výjimkou Pochodu plynových masek). Bylo mně celou dobu líto té nesmírné energie a prostředků, které do inscenace tvůrci vložili. Myslím, že na fotografiích bude inscenace vypadat úchvatně, bohužel v reálu se člověk začíná nudit už po půl hodině. Jen výrazné výtvarné gesto Roberta Wilsona tentokrát na živou inscenaci nestačí. 45% (více v článku na blogu)
(zadáno: 3.6.2014)
Kafkova próza je temná a znepokojující, smíchovská inscenace se snaží vzbudit v divákovi spíš pocit odporu než znepokojení. Všechny postavy (snad s výjimkou Řehoře Samsy) jsou nelidské kreatury, v nichž se snoubí snad všechny špatné vlastnosti spjaté s maloměšťáctvím a příživnickým životem. Hlavní téma je trochu nejasné - největší prostor dostává Samsova rodina, která Řehoře bezostyšně využívá, aby se k němu po jeho proměně otočila zády. ŠD si zaslouží pochvalu za odvahu ve zvolených prostředcích, někdy je té exprese ale trochu moc a začne být unavující. 55%
(zadáno: 29.5.2014)
Přízraky patří k těm nejpovedenějším ibsenovským inscenacím poslední doby. Ponurou atmosféru předlohy režisér J.Frič místy prohloubil, jinde zase odlehčil drobným zcizením. Stvořil surreálný svět plný krutosti s výraznými hororovými prvky. Pod povrchem bublá celá řada tabuizovaných témat, depresivní atmosféru doplňuje všudypřítomná bouřka i vzezření jednotlivých postav. Výborné jsou herecké výkony, ze kterých bych vyzdvihl hlavně Alenu Štréblovou a Tomáše Petříka. Snad jediným negativem je, že se ve druhé půli úplně nepodařilo odstranit upovídanost předlohy.
(zadáno: 29.5.2014)
Vtipný a aktuální text se povedlo Danu Špinarovi přetavit v zábavnou inscenaci. První dvě dějství krásně ukazují, jak různě lze jeden vztah interpretovat z pohledu obou jeho aktérů. Poslední část je trochu vážnější, jednou z nejsilnějších emocí je zde deziluze. Nakonec se celá inscenace dobere k originálnímu závěru, který je takovým na hlavu postaveným happyendem. Herci ztvárňují své postavy ve výrazné nadsázce - Tereza Vilišová si za roli Amy asi právem odnesla Radoka, Tom je zase asi nejvýraznější postavou, ve které jsem viděl Ondřeje Bretta.
(zadáno: 28.5.2014)
Režisér Pavel Khek dal na začátku inscenaci rámec divadla na divadle, tato perspektiva se ovšem postupem času vytrácí a mizí do ztracena. Žádný jiný výklad viditelný není, boleslavská inscenace zůstává v poloze lehké komedie o poněkud nestandardních námluvách.Především začátek ale působí zdlouhavým dojmem. Jednoznačně nejzábavnější jsou scény, ve kterých účinkují Petruccio a Kateřina. Důvodem je především značný komediální talent obou hlavních představitelů – Petra Halíčka a Lucie Matouškové.
(zadáno: 23.5.2014)
Nešťastně zvolený začátek - expozice je zbytečně dlouhá a zabere takřka polovinu představení. Zajímavé to začne být teprve v okamžiku, kdy je Mařka konfrontována s roztahovačností své sestry. Je to zajímavá ukázka toho, že proti bezohlednosti se v určitých chvílích nedá bojovat rozumnými prostředky. Jařabovi se bohužel nepovedlo udělat z Urzidilovy povídky fungující jevištní tvar. Také herecké výkony jsou spíše mdlé, překvapivě nejvíce zaujme doyen souboru Milan Stehlík. Přesto se mi druhá část představení celkem líbila. 55% (více v článku na blogu)
(zadáno: 16.5.2014)
Podařené převedení Havlovy hry do současnosti. Špinar našel v předloze nejen očekávaný slovní humor, ale také až nečekané množství situačních gagů. K tomu mu pomáhají výborně hrající hradečtí herci, ze všech je nutné zmínit travoltovského Macheatha Jana Sklenáře, svůdnou Jenny Pavlíny Štorkové i prohnaného Peachuma Jiřího Zapletala. Povedl se i současný hudební doprovod, který tvoří předěly při přestavbách scény. 85% (více v článku na blogu)
(zadáno: 7.5.2014)
Zajímavé téma i způsob uchopení. Zatímco text je velmi realistický a je zkomponován ze vzpomínek Josefy Slánské, dobových novinových zpráv či revolučních hesel, jeho ztvárnění je nadsazené, místy až kabaretní. Tvoří to zajímavý kontrast, který ale přispívá spíše k racionálnímu než emocionálnímu vnímání příběhu. Herecky je to velmi povedené - nejzajímavější je pochopitelně A.Sasínová-Polarczyk. Je to inscenace, která dokáže diváka zneklidnit, jelikož se na padesátá léta dívá trochu z jiného úhlu, než bývá běžné. 75%
(zadáno: 30.4.2014)
Příjemná inscenace o snaze žít navzdory nepříznivým okolnostem. Nejedná se o žádnou klinickou studii autismu, jde spíš o samotný lidský zápas o právo na "normální" život. To vše samozřejmě okořeněno mnoha vtipnými scénkami. Kdysi jsem v Pardubicích ovšem viděl lepší verzi této hry, taktéž v režii Jiřího Seydlera.
(zadáno: 29.4.2014)
Příjemná komedie, ve které je klasická zápletka dovedena ad absurdum. Smočkova inscenace neskrývá i jistý moralistní přesah, ale je to stále hlavně zábava, za kterou už téměř 12 let diváci na Masku a tvář chodí. Celá inscenace stojí na třech hereckých pilířích, kterými jsou Ondřej Vetchý, Ivana Chýlková a především neuvěřitelně vtipný Petr Nárožný. Ztvárnění ostatních postav poněkud kolísá - od těch velmi dobře zahraných (J.Dulava) až po ty slabší herecké kreace (P.Burian). (více v článku na blogu)
(zadáno: 27.4.2014)
Tragikomedie britského spisovatele Davida Seidlera rozvíjí soukromé drama na pozadí velkých dějinných událostí a je velkou příležitostí pro herce, kterým jsou svěřeny dvě hlavní role. Martin Mejzlík hraje britského panovníka s citem a pochopením. Jeho vadu řeči nijak okázale nezdůrazňuje, projevuje se hlavně při veřejných vystoupeních, v soukromí je téměř neznatelná. Svérázného logopeda si s chutí zahrál Jiří Kalužný, který v mnoha scénách přebírá otěže a je tahounem inscenace. Dobré herecké výkony, přiměřená stopáž i vhodně zvolená podkresová hudba dělají z inscenace příjemný zážitek.
(zadáno: 23.4.2014)
Je to opravdu podívaná, která útočí na všechny divákovy smysly. Herci předvádějí místy až akrobatické kousky a celé to pinožení se skládá v pěknou alegorii lidstva. Morávkovy oblíbené repetice (ať už replik nebo hudby) sice místy trochu nudí, ale inscenace má velmi přijatelných 100 minut. Jen mě mrzelo, že došlo k vyškrtnutí mravenců, na tuhle část jsem se těšil.
(zadáno: 19.4.2014)
Inscenace Ondřeje Sokola sází především na propracované herecké výkony, perfektně načasované, břitké dialogy. Je to syrový, morbidní humor, který ale k zobrazovanému prostředí přesně sedí, herci jej navíc podávají s rozmyslem, bez podbízení publiku pro větší komický efekt. 85% (více v článku na blogu)
(zadáno: 15.4.2014)
Pardubický Mrzák inishmaanský se celkem povedl, ačkoliv byla titulní postava až překvapivě upozaděna na úkor příběhů ostatních postav. Režisér Špiner potlačil grotesknost předlohy, výrazněji proto v inscenaci vyzní ty vážnější motivy. Některé scény by si zasloužily trochu dopilovat, jelikož jejich řešení může nechat diváky na pochybách, jak to vlastně inscenátoři mysleli. Z herců asi nejvíce zaujme Petra Tenorová, která si roli ostré Heleny vyloženě užívá a prokazuje v ní svůj komický talent. 65% (více v článku na blogu)